Znamená smrt definitivní konec? Nebo je to jen přechod do jiné dimenze bytí? Je lidská duše nesmrtelná? Odchází ihned po smrti do nebe nebo do pekla? Nebo snad funguje koloběh znovuzrození - reinkarnace? Je možné komunikovat se zemřelými? Může člověk zemřít dvakrát? Co říká o stavu mrtvých Bible?
Smrt ... Co bude potom?
Smrt. Nepříjemné slovo. Slovo, ze kterého mrazí. Ale zároveň slovo skrývající tajemství, které volá po odpovědi. Smrt… Co bude potom? Znamená smrt naprostý konec života? Rozplynutí se v nicotě? Nebo je to jen jakýsi přechod do jiné formy bytí? Je smrt bránou k dalšímu životu? Rodíme se znovu a znovu? Odchází lidská duše po smrti do nebe? Do pekla? Nebo snad do očistce? I v dnešní době zajímá otázka posmrtného života většinu lidí. Někdo snad ztratil svého blízkého, někdo je vážně nemocný, někdo je prostě jen zvědavý. Skutečností zůstává, že smrt se týká nás všech a jen málokdo se chce smířit s tím, že smrtí vše končí.
Snad každé náboženství či filozofický směr přichází se svým pohledem na to, co se děje po smrti. Není divu - bez odpovědi na smrt totiž neexistuje odpověď na život. Pokud hledáme smysl života, je velice důležité zjistit, jestli smrt znamená definitivní konec…
Víte, co je zajímavé? Naprosto rozdílné názory na to, co se děje po smrti, najdeme i v učení jednotlivých křesťanských denominací. Jak je to možné, když by jejich věrouka měla vycházet ze stejného pramene? Co o stavu člověka po smrti říká Bible, jediný spolehlivý zdroj pravdy? Dává jasnou odpověď, nebo otevírá prostor spekulacím?
Smrt přichází na scénu
Šestý den stvořitelského týdne učinil Bůh člověka ke svému obrazu (Gn 1,27). Stvořil ho v dokonalém prostředí, které pro něj s pečlivostí vybudoval a toužil po tom, mít s ním trvalý vztah důvěry a lásky.
I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7)
Bůh dal člověku život a nebylo jeho úmyslem, aby tento život skončil smrtí. Bůh však člověka stvořil jako svobodnou bytost, jako bytost schopnou volby. Hlavním Božím charakterovým rysem je totiž láska a láska nenutí a neznásilňuje. Člověk se tedy mohl rozhodnout, zda Boží lásku přijme a bude žít ve vztahu s ním, nebo tuto nabídku odmítne a ponese důsledky. (Před úplně stejnou volbou stojí člověk i dnes.) Bůh tedy musel dát člověku možnost říci ANO, ale také možnost říci NE.
To je důvodem, proč se uprostřed rajské zahrady nacházely dva zvláštní stromy - strom života a strom poznání dobrého a zlého. O tom druhém stromě Bůh člověku řekl:
Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš; Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš. (Gn 2,16-17 kral.)
Tento strom nedal Bůh do rajské zahrady z nějakého rozmaru, ale proto, aby si člověk mohl svobodně vybrat, zda zůstane věrný svému Stvořiteli, nebo jestli se přidá ke vzpouře proti němu (více o tomto tématu v článku Bitevní pole - planeta Země). V tomto verši se poprvé v Bibli objevuje pojem smrt. Pokud člověk přestane Bohu důvěřovat a zvolí neposlušnost, čeká jej zánik.
Mzdou hříchu je smrt... (Řím 6,23)
Smrt není nějaká Boží msta vůči neposlušnému stvoření. Je to přirozený důsledek hříchu - oddělení se od zdroje života. Pokud oddělíte lampu od zdroje energie, zhasne. Je to přirozený důsledek, ne nějaká msta energetické společnosti. Žel, člověk si ze dvou možností zvolil tu špatnou, a tak se smrt stala součástí lidských dějin.
Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Řím 5,12)
Neposlušností vůči Bohu - tedy hříchem - se stal člověk bytostí odsouzenou k smrti…
Takto tedy podle Bible pronikla smrt na naši modrou planetu. Pojďme ale k naší základní otázce:
Co se děje po smrti?
Podívejme se ještě jednou na biblický popis toho, jak se člověk stal živou bytostí:
I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou. (Gn 2,7 kral.)
Povšimněte si, že v tomto verši se nepíše o tom, že by měl člověk duši. Je tu uvedeno, že když Bůh vdechl do lidského těla dech života, STAL SE člověk „duší živou".
Jak je psáno: `První člověk Adam se stal duší živou´… (1Kor 15,45)
Je to tedy kombinace těla a „dchnutí života", co tvoří „duši živou". Pokud se tato kombinace rozpadne, tělo se vrací do země, z níž bylo vzato, dech života (duch) se vrací k Bohu, který ho dal a „duše" - tedy člověk - přestává existovat. Nastává smrt.
…odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. (Ž 104,29)
A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. (Kaz 12,7)
Jedním z největších náboženských bludů (a zdaleka se to netýká jen východních náboženství) je učení o nesmrtelnosti duše. Bible nic takového nezná! Učení o nesmrtelnosti duše je ozvěnou nejstarší lži, kdy satan přesvědčoval Adamovu ženu u stromu poznání „Nikoli nezemřete smrtí!" (Gn 3,4 kral.)
Je zvláštní, že většina křesťanských církví věří v nějakou formu posmrtného života. Faktem však je, že Boží slovo nemluví o nějaké nesmrtelné duši, ale o duši, která je smrtelná:
Zemře ta duše, která hřeší. (Ez 18,4)
…(Bůh) jejich duše neušetřil smrti… (Ž 78,50)
Nechci se tu pouštět do nějakých teologických rozborů slova duše v Bibli, ale faktem je, že hebrejská a řecká slova označující „duši" a „ducha" se v Písmu nacházejí více než 1600 krát a ani v jediném případě zde není řeč o nesmrtelnosti. Nikde v Bibli se o nesmrtelnosti nehovoří jako o vlastnosti, která by byla člověku nebo jeho duši vrozená. Jen jediný je nesmrtelný - Bůh.
On jediný je nesmrtelný… (1Tim 6,16)
Na rozdíl od Boha jsou tedy lidé smrtelní. Písmo srovnává lidský život s párou, „která se na okamžik ukáže a potom zmizí" (Jk 4,14). Lidé „jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací" (Ž 78,39). Člověk „jako květ vychází a podťat bývá, utíká jako stín a netrvá" (Jób 14,2).
Bůh a lidé se od sebe výrazně liší. Bůh je nekonečný, lidé jsou omezení. Bůh je nesmrtelný, lidé však smrtelní. Bůh je věčný, lidé pomíjiví.
Mrtví nevědí zhola nic
Jak tedy Bible popisuje stav člověka po smrti? Boží slovo jasně učí, že mrtví nevědí zhola nic. Biblické verše promlouvají naprosto zřetelně:
Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. (Kaz 9,5-6)
Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kaz 9,10)
Potřebují tyto verše komentář? Mrtví nemají vědomí, nepodílejí se na žádné činnosti, nemyslí… Veršů ukazujících na skutečnost, že mrtví se nacházejí ve stavu naprostého bezvědomí, je samozřejmě mnohem více. Uvedu několik dalších příkladů:
Proto tě připojím ke tvým otcům, budeš uložen do svého hrobu v pokoji a tvé oči nespatří nic z toho zla, které uvedu na toto místo. (2Kr 22,20)
Nebo mrtví nevzpomínají na tebe, a v hrobě kdo tě bude oslavovati? (Ž 6,6 kral.)
Vychází duch jejich, navracují se do země své, v tentýž den mizejí myšlení jejich. (Ž 146,4 kral.)
Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu? Což se o tvém milosrdenství vypráví v hrobě? O tvé věrnosti v říši zkázy? Což jsou známy v temnotě tvé divy, tvoje spravedlnost v zemi zapomnění? (Ž 88,11-13)
Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha. (Ž 115,17)
Mám pokračovat? Myslím, že biblický pohled na stav mrtvých je naprosto zřejmý. Mrtví nevidí události, které se dějí na zemi, mrtví nevzpomínají na Boha a neoslavují jej, v den smrti mizí jejich myšlení…
Smrt se podobá spánku
Boží slovo na mnoha místech přirovnává smrt k nevědomému spánku. Jób ve svém trápení říká:
Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?… …Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku… (Jób 3,11.13)
V Žalmu můžeme číst:
Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti… (Ž 13,4)
Další příklady:
´Usnou věčným spánkem a neprocitnou,´ je výrok Krále, jehož jméno je Hospodin zástupů. (Jer 51,57)
Člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí. (Jób 14,12)
Více než 50 krát je smrt v Bibli nazývána spánkem. I Ježíš Kristus ji takto označil:
To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel." (J 11,11-14)
Dusledky přijetí nejstarší lži
Boží nepřítel satan sklízí se svou líbivou lží „Nikoli nezemřete smrtí!" stále úspěch. Lidé jsou stále naklonění věřit tomu, že jsou ve své podstatě nesmrtelní. Víra v nesmrtelnou duši vede k rozmachu spiritismu, k uctívání „svatých" (tedy lidí, které církev do tohoto stavu povýší) a k modlitbám k nim… I v tomto ohledu je však Boží slovo naprosto jasné:
Ať se u tebe nenajde… …vyvolávač duchů, vědma ani ten, kdo se doptává mrtvých. Každý, kdo páchá něco takového, je pro Hospodina ohavný! (Dt 18,10-12)
Protože jsou mrtví ve stavu bezvědomí, je zřejmé, že modlitby k nim vyzní naprázdno. Uctívání kohokoliv jiného než Boha je navíc modloslužba! Bůh však jde ještě dále a přísně ve svém slově varuje před vyvoláváním mrtvých. Proč je to tak nebezpečné?
Řeknou vám: "Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají." Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých? (Iz 8,19)
Ve snaze vyvolat mrtvou osobu dáváme padlým andělům příležitost vydávat se za ni a tak nás podvést, abychom uvěřili satanovým lžím.
K dalším důsledkům přijetí satanovy lži o lidské nesmrtelnosti patří například učení o věčném utrpení v pekle. Toto učení o věčných mukách je velmi nebezpečné a naprosto scestné. Vykresluje totiž Boha jako bezcitného sadistu, který chce lidi věčně mučit v pekelném ohni. Mohli byste milovat takového boha? Mohli byste si užívat nebeských radovánek a koutkem oka přitom sledovat nelidské a nekonečné utrpení svých blízkých, kterým zůstalo nebe uzavřeno?
Tomuto tématu se chci věnovat v některém z příštích článků, ale už teď vás chci ujistit, že se zatracení nebudou navěky smažit v pekelných mukách. Je pravda, že zahynou v ohnivém jezeře, jak o tom píše Zjevení 20. kapitola, ale po zničení hříchu oheň uhasne a „nezbude po nich ani žhavé uhlí pro ohřátí" (Iz 47,14). Ti, kteří nepřijmou Boží nabídku spasení „zmizí, jako by nikdy nebývali" (Abd 1,16) a „budou jako popel pod chodidly vašich nohou". (Mal 3,21). Dokonce i satan bude „jako popel před očima všech". (Ez 28,18)