Nechajte si zasielať novinky priamo do Vašej emailovej schránky. Stačí ak vložíte svoj email a stlačíte "prihlásiť".
1 Jn 3:1 - " Pozrite, akú veľkú lásku nám daroval Otec: voláme sa Božími deťmi a nimi aj sme. Preto nás svet nepozná, že nepoznal jeho."

Email: jnkiraly5@gmail.com
Túžiš poznať Boha bližšie? Hľadáš mladý kolektív ľudí s ktorými by si študoval Písmo Božie a základné témy Biblie, zaujímavosti zo sveta, dôkazy existencie Boha v matematike, fyzike a vede? Pridaj sa k nám a študuj s nami Písmo! Stretávame sa na byte v piatok - nedeľa.
Pre ľudí, ktorí sa chcú zapojiť do evanjelizácie, ale nevedia ako, sme pripravili letáky pre verejnosť, ktoré si môžete stiahnuť a vytlačiť, prípadne šíriť ďalej.
Vyhľadajte si na tejto stránke frázu či slovo, ktoré neviete nájsť.
Vzhľadom k veľkému záujmu návštevníkov a obšírnemu obsahu témat tu nenájdete Apologetiku, Videá, Prednášky, Dokumentárne filmy a iné. Oveľa viac objavte na stránke zmensvojzivot.webgarden.cz.
Navštívte nás!
Objednajte si zdarma a nezáväzne knihu Veľký spor vekov od autorky Ellen Gould Whiteovej. Vyplňte do formulára Vaše kontaktné údaje a my Vám obratom pošleme knihu poštou na Vami uvedenú adresu. Kniha i poštovné sú úplne zadarmo.
Objednajte si zdarma a nezáväzne knihu Veľký spor vekov od autorky Ellen Gould Whiteovej. Vyplňte do formulára Vaše kontaktné údaje a my Vám obratom pošleme knihu poštou na Vami uvedenú adresu. Kniha i poštovné sú úplne zadarmo.
Získajte zadarmo jednu z najrozšírenejších kníh na svete "Veľký spor vekov". Dozviete sa o histórii, súčasnosti a tiež budúcnosti tohto sveta. Viac informácií nájdete TU.

O projekte          Objednať
cross-sunbeam.jpg
Zmena soboty na nedeľu - Sobota v Písme
- V tejto prednáške sa pokusim zhrnúť významné aspekty môjho bádania o zmene dňa odpočinku zo soboty na nedeľu v kresťanstve.
1920x1080_dragons-dragon-fantasy-artwork-hell-HD-Wallpaper.jpg
Bola som v pekle - svedectvo alebo klam? - Pravda o pekle
- Sú tieto zážitky biblické? Čo hovorí Písmo o pekle a večnom treste?
Img175228_Radiolarie_11.jpg
Evolúcia vs stvorenie - Datovanie a pôvod života
- Nič nevieme; my nevieme, ako vznikla prvá molekula, my nevieme nič o tom, ako vznikli prvé proteíny a vôbec, ako vznikla prvá bunka. Všetky zákonitosti, ktoré poznáme z chémie a molekulárnej biológie, vlastne hovoria proti teórii evolúcie.
6a00d83451d95b69e20133f57a49e9970b-pi.jpg
Mária, matka Ježišova a Biblia - Uctievať alebo neuctievať Máriu?
- Mária bola veľmi požehnanou a vzácnou ženou. Čo nám o nej hovorí Písmo v porovnaní s dnešným učením o nej?

Deje sa vo svete niečo zvláštne? Schyľuje sa k niečomu?

Áno, určite ! (641 | 80%)
Áno ! (70 | 9%)
Asi áno ... (33 | 4%)
Nie ! (19 | 2%)
Určite nie ! (15 | 2%)

Má väčší význam tradícia alebo Božie slovo?

Tradícia (20 | 3%)
Božie slovo (693 | 90%)
Neviem (19 | 2%)

Čo Vám v živote najviac chýba?

Viera (161 | 23%)
Odhodlanie (103 | 15%)
Sila (68 | 10%)
Nádej (15 | 2%)
Múdrosť (89 | 13%)
Láska (180 | 26%)
Zmysel života (48 | 7%)
Iné (25 | 4%)

Má Váš život väčší zmysel ak veríte v evolúciu alebo stvorenie?

Ak verím v stvorenie (649 | 84%)
V oboje (33 | 4%)
Ak verím v evolúciu (92 | 12%)

Aké náboženstvo vyznávate?

Ateizmus (156 | 13%)
Univerzalizmus (4 | 0%)
Špiritizmus (7 | 1%)
Šintoizmus (4 | 0%)
Sikhizmus (3 | 0%)
Scientológia (10 | 1%)
Rastafarianizmus (7 | 1%)
Novopohanstvo (26 | 2%)
Kresťanstvo (933 | 79%)
Judaizmus (9 | 1%)
Islam (13 | 1%)
Hinduizmus (4 | 0%)
Budhizmus (10 | 1%)
Zoroastrianizmus (2 | 0%)

Zažili ste v živote niečo, čo je za hranicou vášho chápania?

Ano (591 | 90%)
Nie (63 | 10%)

Existujú iné mimozemské civilizácie?

Áno (296 | 42%)
Asi áno (24 | 3%)
Možno (94 | 13%)
Asi nie (40 | 6%)
Nie (251 | 36%)

Do akej vekovej kategórie spadáte?

do 15 rokov (43 | 6%)
16 - 25 rokov (188 | 28%)
26 - 35 rokov (106 | 16%)
36 - 45 rokov (123 | 19%)
46 - 55 rokov (101 | 15%)
56 - 65 rokov (72 | 11%)
66 a viac rokov (33 | 5%)
Luk 21:28
Keď sa toto začne diať, vzpriam­te sa a po­z­dvih­nite hlavy, pre­tože sa pri­bližuje vaše vy­kúpenie.
Počet klimatických katastrof 1980 – 2011
Počet klimatických katastrof 1980 – 2011
Priemerná globálna teplota 1860 – 2000
Priemerná globálna teplota 1860 – 2000
Počet distribuovaných Biblií 2009 – 2011
Počet distribuovaných Biblií 2009 – 2011
1900 - 2010

1900 - 2010

Prírodné katastrofy
Obsah CO2 2007 – 2010
Obsah CO2 2007 – 2010
Teplota 1850 – 2010
Teplota 1850 – 2010
Zemetrasenie o sile Magnitudy 6 a viac
Zemetrasenie o sile Magnitudy 6 a viac
Tornáda v USA 1950 – 2011
Tornáda v USA 1950 – 2011
TOPlist

Stránka založená 18.6.2010

Dr. Jerry Bergman
Přeloženo z CRSQ, December 1998, článek na str. 134: The Transitional Form Problem. Přeložil M.T.

Nejpřímějším důkazem pro evoluci jsou fosilní pozůstatky. Bohužel existují četné problémy v chápání, interpretaci, datování a zařazování krajně problematických fosilních důkazů do fylogeneze. Lewinovými slovy:

Je nešťastným faktem, že fosilie se nevynořují ze země již opatřené nálepkami. A je dost špatné, že nálepky se převážně dávají ve jménu egoismu a naivní ignorace faktu, že mezi individui existuje variabilita: každá nuance tvaru byla vykládána jako jiný typ organismu a ne jako přirozená variace v jedné populaci. ...dát nálezu správnou nálepku je úžasně obtížné, v neposlední řadě proto, že tyto nálepky jsou cosi jako abstrakce podléhající subjektivnímu vlivu; zvláště to platí tam, kde se analyzuje materiál fragmentární a erodovaný. "Je to neuvěřitelně obtížný problém", říká lord Zuckerman. "Člověku je to tak zatěžko, že myslím, že by bylo zcela namístě vzdát úsilí o to, aby se z toho kdy stala věda"(1987, str.27).

Kromě toho o zvířatech, jež jsou morfologicky kdesi na půli cesty mezi druhy živých zvířat, nelze s vědeckou vážností říci, že jsou to spojovací články. I kdyby byla fosilní kostra přesně na půli cesty mezi lidmi a našimi hypotetickými předky z řad primátů, nedokazovalo by to, že fosilie byla skutečně evolučním předkem člověka. Dokázat tuto skutečnost vyžaduje znalost historie, zejména které zvíře zplodilo které potomstvo; získat tuto informaci není pak možné bez osobní či spolehlivé přímé znalosti rozmnožujících se generací.

Objev kostry přesně na půli cesty by přinejlepším dokazoval pouze to, že organizmus morfologicky intermediární mezi lidmi a opicemi kdysi existoval - ne to, že lidé specificky vznikli z tohoto primáta. Ačkoli naturalismus by měl člověka k tomu, aby tento závěr přijal, jde vždycky jen o domněnku. Ve své reakci na tvrzení, že bakterie nalezená ve starém jantaru je evoluční spojovací článek (protože je v několika ohledech morfologicky a geneticky mezi dvěma jinými druhy bakterií), prohlašuje Fischman (citující Paceho):

Staré i moderní mikroby mohly patřit k různým kmenům B.sphaericus ... takže nemůžete tvrdit, že moderní gen se vyvinul ze starého, nemluvě o odhadu času, jehož je k takovým změnám potřeba. "Pokud nevíme, že tento organizmus je specifickým předkem, nemůžeme říci nic". (1995, str.977).

I když můžeme odhadovaných 10 milionů druhů uspořádat tak, že zdánlivě podporují makroevoluci, Eldredge namítá v textu podporujícím ateistickou evoluci, že, podíváme-li se blíže:

V rámci individuálních fosilních druhů ve větvích koně i člověka je málo důkazů pozvolné vzestupné proměny - takové, jakou bychom očekávali při působení čistě přírodního výběru. Co znovu a znovu pozorujeme je setrvalost druhů, jakmile se jednou objeví - a setrvalost v prakticky nezměněném stavu (1982, str.75).

Důvodem je to, že bylo nalezeno velmi málo potřebných spojujících fosilií, a převážná většina nálezů jsou známé moderní či vymřelé druhy zvířat. Watsonovými slovy:

"Fosilií, jež zdobí strom našeho rodu, je tak málo, že je stále více vědců než vzorků. Pozoruhodným faktem je, že všechny fyzické důkazy, jež máme pro lidskou evoluci, můžeme stále pohodlně umístit do jediné rakve! (Watson, 1982, str. 44).

V recenzi Leakeyovy knihy Lidé od jezera napsal Peer, že Leakeyovy závěry o lidské evoluci pocházejí z

...laboratorních studií řečových schopností šimpanzů, práce v terénu s africkými kmeny, již jsou ještě ve stadiu lovců a sběračů, a více než 300 fosilních kostí, jež učinily z naleziště v okolí jezera Turkana v severní Keni asi nejbohatší zdroj v dějinách antropologie. Důkazů je však stále velmi málo. Všechny známé zbytky našich předků z doby před 1-5 miliony let bychom mohli rozložit na dvě velká kreslicí prkna (Peer, 1978, str.80).

Peer tak usoudil zřejmě proto, že mnoho z odhadovaných více než 4 000 "lidských" fosilií (kromě neandertálců) pozůstávalo v roce 1978 z malých fragmentů. (Přes 300 vzorků, jež jsou klasifikovány jako zbytky neandertálců, nepomáhá příliš v chápání celkového obrazu minulosti, jen v chápání jedné specifické rasy - viz Lubenow, 1992, a 1994, str.70; Oard, 1994, str.222). Dnešní evolucionisté to mají těžší, chtějí-li zdůvodňovat slabiny své teorie nedostatkem důkazů, protože problémem evoluce člověka je nyní nedostatek přechodných fosilií, ne nedostatek fosilií jako takových.

Úvodník ve Further Evidence, časopisu Nadace pro výzkum počátků člověka (Leakey, 1978, str.15) konstatoval, že "rané dny naší minulosti chápeme stále velmi málo a spíše jako záhadu a bude tomu tak nepochybně ještě mnoho let..." Jedním z důvodů, proč tomu tak je, je fakt, že důležité nálezy sestávají většinou pouze ze zubů, zlomků čelisti a malých úlomků dalších částí kostry. Tyto úlomky jsou obvykle velmi poškozené, zchátralé, deformované, rozpadlé a vůbec ve velmi špatném stavu. Třeba slovy Goulda:

Starý paleontologický vtip říká, že evoluce savců je pohádka vyprávěná zuby pářícími se, aby vznikly trochu jiné zuby - potomci. Jelikož sklovina je daleko trvanlivější než běžná kost, mohou se zuby zachovat, když všechno ostatní podlehlo zubu geologického času. Většina fosilních savců je známa jen ze svých zubů (1989, str. 60, zvýrazněno mnou).

Asi nebudeme nikdy schopni objasnit podrobnosti svých nejranějších počátků, protože nejranější dny naší minulosti jsou stále naprostou záhadou, chápeme je velmi obtížně a v důsledku toho:

"...prakticky žádná naše teorie o počátcích člověka nebyla postavena na fosilních nálezech", všímá si David Pilbeam. "Teorie jdou ... mimo fosilie či v některých případech dokonce proti fosiliím." Toto šokující tvrzení znamená prostě to, že vědci vždy pouštěli a stále pouštějí uzdu fantazii, pokud rekonstruují průběh a příčiny evoluce člověka - a fantazírují daleko více, než lze ospravedlnit zlomkovitou kostrou poskytovanou fosiliemi. Důsledkem je ... "že naše teorie často říkají daleko více o vědci - svém tvůrci než o tom, co se vlastně dálo v počátcích lidstva" (Lewin, 1987, str.43).

Jelikož fosilní vykopávky nepodporují makroevoluci, mají evolucionisté za to, že multimiliony přechodných fosilií, jež musely existovat, se buď ztratily v bouřích času nebo ještě nebyly nalezeny. Argumentace neexistujícími důkazy není však věda; ve vědě jsou pak všechny závěry nezávazné, dokud nejsou podány jasné důkazy. V našem případě se tyto důkazy nevyhnou velkým mezerám, jež existují všude ve fosilních nálezech, a může trvat léta, než pochopíme svou nejranější historii (pokud ji vůbec kdy pochopíme):

V současné době můžeme stopu fosilních hominidů sledovat zpět (pouze s malými mezerami a trhlinami) po asi 4 miliony let. Tam však stopu prakticky ztrácíme, protože z doby před 5-9 miliony let nemáme skoro žádné fosilní hominidy. Dále do minulosti (do 20 milionů let) získala věda z Afriky a Eurasie bohaté fosilní nálezy fosilních hominidů (lépe řečeno zástupců superčeledi, jež zahrnuje lidi a opice). Taxony z tohoto období zahrnují rody Sivapithecus, Gigantopithecus, Ramapithecus a Oryopithecus atd. Rozcházejí se však názory v tom, zda vůbec tyto formy můžeme s jistotou identifikovat jako předchůdce člověka a/nebo jako zástupce hominidů...Zaplnění mezery v nálezech mezi 4 -9 miliony let stáří je...prvořadým úkolem paleoantropologie (Isaac, 1978, str.588).

Problém nedostatku důkazů, jenž vede k množství možných interpretací těchto důkazů, je též problémem datování fosilií. Jak uvádí Isaac:

Problémy chronologie i nadále brzdí diskuse o korelaci a fylogenezi; neznáme dostatečně přesně relativní stáří nalezišť v Transvaalu či ve východní Africe či kteréhokoli afrického nebo indonéského naleziště... (1978, str.589).

Existující důkazy podporují závěr, že mezery ve fosilních nálezech nejsou překlenuty, protože k evoluci nikdy nedošlo. Co se týče evoluce člověka, fosilní skupiny mají tendenci být buď jednoznačně "opičí" nebo jasně hominidní - což znamená, že jsou těsně příbuzné moderním lidem. Tato informace je většinou k dispozici pouze ve vědeckých časopisech, ale vědí to běžně vědci studující specificky tuto otázku. V populární literatuře se jen zřídka zdůrazňuje, že paleontologie objevovala pouze další a další druhy zvířat, jež pouze vytvářely další a další mezery ve fosilních nálezech. Hlavní důkazy naturalistické evoluce chybějí, což zásadním způsobem problematizuje celou hypotézu:

Darwin napsal, že naše nedokonalé fosilní doklady jsou jako kniha, z níž zbylo jen pár stránek, z těchto stránek pár řádků, z těchto řádků pár slov, a z těchto slov pár písmen. Darwin užil tuto metaforu, aby vylíčil šance zachování běžných tvrdých částí včetně maximálně trvanlivých zubů. Jakou naději pak má maso a krev v záludných tenatech tohoto krutého osudu? Měkké části mohou být zachovány jedině díky souhře šťastných náhod v neobvyklém geologickém kontextu - hmyz v jantaru, trus lenochodů v suchých jeskyních. Jinak rychle podléhají tisícům přírodních poškození, jimž je tělo podrobeno - smrti, rozpadu a rozkladu, abychom jmenovali jen některé (Gould, 1989, str.60).

Kdyby bylo opravdu došlo k darwinovské evoluci, fosilní nálezy by ukazovaly dějiny života pomalu plynoucího v souvislém, pozvolném proudu od jedné formy ke druhé, života vyžadujícího mnoho milionů let pro nesčetné miliardy potřebných změn k pospojování jednotlivých forem života. Tyhle nesčetné miliardy změn by byly znát v nálezech fosilií. Viděli bychom ryby, jak se zvolna mění ve čtyřnohé obojživelníky, již se časem vyvíjejí v plazy, jejichž přední nohy se mění v křídla a šupiny v peří. Jiní plazi a obojživelníci se stávají zvolna savci, pak opicemi a nakonec lidmi zanechávajíce nesčetné další miliony fosilních přechodných forem. I teorie přerušované rovnováhy volá po nesčetných milionech přechodných forem. Hlavním rozdílem mezi starým a novým modelem je "zda evoluce probíhala spojitě či nespojitě". Obě pojetí vyžadují mnoho milionů přechodných forem.

Toto chybění přechodných forem nezaviňuje nedostatek fosilií. Tihle měnící se tvorové prý žili a umírali po stovky milionů let, kdy se též tvořily geologické vrstvy; ale z milionů fosilií, jež máme k dispozici, ani jedna nesplňuje jednoznačně požadavek přechodné formy, jichž musely být miliardy (Lubenow, 1992). O některých fosiliích se předpokládá, že jsou přechodné, a že některé požadavky splňují, ale žádná (ani nejslavnější příklad, Archaeopteryx) se neosvědčila jako chybějící spojovací článek, jenž by s vysokým stupněm vědecké spolehlivosti vyplňoval mezeru (Benton, 1983).

Mnohé údajné přechodné formy nejsou uprostřed mezi dvěma základními typy, ale často jsou mozaikou jako např. Ptakopysk s kachním zobákem. Darwinův závěr z 1859 je stále velmi pravdivý:

Geologie nepochybně neodhaluje žádný takový jemně stupňovaný organický řetězec; a tohle je snad nejzřejmější a nejvážnější námitka, již můžeme uvést proti teorii (evoluce). Vysvětlení však spočívá v extrémní nedokonalosti geologických dokladů (1859, str.49).

Dnešní nálezy trpí dokonce ještě daleko větší "extrémní nedokonalostí" navzdory století paleontologických vykopávek prováděných po celém světě mnoha tisíci vysoce oddaných vědců. Miliony a miliony fosilií objevených od Darwinovy doby vykazují stejný vzorec, jaký existoval už za Darwina. Nejzřetelnější mezery jsou v kritických bodech, kde musí být překlenuty hranice dvou druhů, avšak v těchto hranicích se nálezy zdají být dokonale adekvátní. Tento problém s fosilními doklady paleontologové dobře znají. Lewinovými slovy, většina paleontologů věří, že

...základním rysem individuálních druhů ve fosilních nálezech je setrvalost, ne změna...z největší části nevykazují fosilie plynulý přechod od starých morfologií k novým. "Miliony let zůstávají druhy ve fosilních dokladech nezměněné", řekl Stephen Jay Gould z Harvardu, "a pak náhle zmizí, aby je nahradilo něco, co je podstatně jiné, ale jasně příbuzné" (1980, str.883).

Na Zemi se zachovaly ve formě fosilií miliony tvorů (a to jak druhů ještě dnes žijících, tak vymřelých),ale o velmi málu z nich se i jen předpokládá, že by mohly být formami přechodnými. Z oněch zhruba 25 000 dosud objevených vymřelých druhů zvířat a rostlin prakticky žádný neposkytuje důkaz přechodné či mezilehlé formy. Že oněch 25 000 je jen malé procento z 10 000 000 druhů, jež podle odhadů dnes žijí, naznačuje, že jen malé procento všech druhů někdy existujících vymřelo - pouhá 0,1%. Morris ve svém přehledu založeném na datech shromážděných Kurtem Wisem, paleontologem vzdělaným na Harvardu, zjistil:

...95% ze všech (existujících) fosilií tvoří bezobratlí mělkých moří, většinou měkkýši. Například mlže nalézáme ve spodní vrstvě, svrchní vrstvě a v každé vrstvě mezi nimi. Existuje mnoho druhů mlžů, ale mlži jsou v každé vrstvě a žijí i dnes. Neexistuje tu evoluce, prostě jen mlži! Totéž bychom mohli říci o korálech a medúzách i mnohém jiném. Fosilní nálezy dokumentují především marinní organizmy pohřbené v mořských sedimentech, jež (jak jsem vyložil jinde) se uložily díky katastrofám. Z oněch 5% zbývajících fosilií je 95% fosilií řas a rostlin (4,75% všech fosilií). Ze zbývajících 5% z 5% tvoří hmyz a všichni další bezobratlí opět 95% (0,2375% z celku). Všechny fosilie obratlovců (ryby, obojživelníci, plazi, ptáci a savci) tvoří jen 0,0125% ze všech fosilních nálezů, a jenom 1% z nich, čili 0,000125% z celku, sestává z víc než jedné kosti. Téměř všechny fosilie obratlovců pocházejí z doby ledové... Kde máme dobré doklady, nevidíme žádnou evoluci. Pro velmi skromné doklady o obratlovcích může být vyprávěn příběh evoluce, ale fakta jej nepodporují, a jistě jej nedokazují (Morris, 1994, str.4).

Dále: mnohé z těchto vymřelých zvířecích fosilií nepřinášejí důkazy, jež by podpořily pozvolnou evoluci buňky či orgánů. Existují nanejvýše důkazy o variacích kostí, jež dokazují málo o nejkritičtější evoluci, evoluci molekulární biochemie a anatomie. Tohle je srdcem evoluce, ne nevýznamné variace v morfologii kostí. Podobně existuje nápadná totální absence dobrých fosilních důkazů (či současného pozorování) o šupinách měnících se v srst či peří, rybích ploutvích, jež se stávají nohama, či žábrách vyvíjejících se v plíce. Co nalézáme ve fosilních vykopávkách je:

...setrvalost - neměnnost - je dominantním evolučním tématem ve fosilních dokladech. Charakterizuje většinu druhů, jež kdy žily. Změna za účelem přizpůsobení se je relativně vzácná, a obvykle spojená se vznikem druhu, tedy typicky dost rychlá. Jakmile tu druh jednou je a je-li vůbec úspěšný, pak ukazují fosilní nálezy, že se bude snažit vytrvat nezměněný po dlouhé věky. A toto, jak jsme viděli, zlomilo vaz hlavní premise moderní "syntetické teorie" evoluce - premise tvrdící, že na absolutně všechny znaky dějin života můžeme pohlížet jako na stálé přizpůsobování se věčně se měnícím podmínkám prostředí (Eldredge, 1985, str.128).

A nesouvisí to s nějakým nedostatkem fosilií: jenom koster dinosaurů existuje na celém světě přes 2 200, a jejich druhů bylo určeno 325. Celá polovina z nich byla nalezena v uplynulém čtvrtstoletí. Přestože byly nalezeny již miliardy fosilií, "dobré příklady pomalé, progresivní změny od předchůdce k následovníku jsou vzácné" (Eldredge, 1982, str.75).

Zkoumání veškerých fosilních nálezů proto neposkytuje jasné důkazy o pomalé evoluci od čeledi k čeledi, ale nejčastěji pozorujeme setrvalost a nové čeledi objevující se náhle bez náznaku, že by se některá z nich vyvíjela pozvolna po dlouhou dobu. Množství výjimek ze standardní (evolucionistické) generalizace fosilních nálezů zahrnuje též fakt, že pořadí nalézané ve fosilních dokladech je někdy opačné, než bychom předpokládali. Už před více než půlstoletím připustili Rogers et al., že:

...v některých oblastech jsou zachovány vrstvy téměř nezměněných proterozoických sedimentárních hornin (vrstvy hned pod kambriem). Zde, pokud vůbec někde, bychom předpokládali výskyt důkazů prekambrického života, a mnoho schopných paleontologů pátralo v těchto horninách dlouho a pečlivě po fosiliích. Výsledky jsou zatím velkým zklamáním... Kvůli tomuto nedostatku fosilií se celé rozsáhlé období reprezentované archeozoikem a proterozoikem nazývá kryptozoický věk čili věk skrytého života (1942, str. 352-353).

Dnes je situace ještě horší, protože objevy tisíců dalších druhů zvířat učiněné od té doby vytvořily mnoho dalších mezer, jež je nutno překlenout (přechodnými formami). Hubené a zcela neadekvátní nálezy takzvaných prekambrických fosilií jsou pro více než tři čtvrtiny údajné historie Země tak nevýrazné, že je zpochybňována existence fosilních dokladů jako celku a je zde požadavek, aby i existující příklady údajné evoluce byly podrobeny novému zkoumání a interpretaci. Extrémně slabé důkazy pro jednu koncepci (evoluci) a velmi silné důkazy pro kreacionizmus naznačují, že důkazy evoluční teorie byly špatně interpretovány. Hlavní domněnkou geologie je doktrína stejnoměrného vývoje - teorie, že historii Země dominovaly téměř úplně pomalé, stejnoměrně plynoucí geologické změny. Toto dogma nyní též téměř bere za své:

(Dříve) jsme s oblibou věřili, že to, co je důležité v dějinách Země, jsou dlouhodobé pozvolné přírodní procesy. Grand Canyon byl zcela výsledkem toho, že řeka Colorado odnášela denně po miliony let x zrnek půdy. Vrstvy sedimentů vzniklé v mořském prostředí byly interpretovány jako pozvolné hromadění částic snášejících se na mořské dno po věky věků. Co nám připadalo důležité bylo nepřetržité tikání přírodních hodin. Že byl zvuk tikání občas přehlušen zvoněním budíku, to se zdálo bezvýznamné. Nyní se vše změnilo. Přepisujeme dějiny Země. Kde jsme dříve viděli hladce běžící pás, vidíme nyní eskalátor se schody. Jednotlivé stupně eskalátoru jsou dlouhá období relativního klidu, kdy se neděje téměř nic. Podstupnice schodů jsou epizody relativně náhlých změn, kdy krajina i její obyvatelé dostávají čerstvou tvář. I nejserióznější z moderních geologů mluví o vlnách sedimentace, explozívních fázích organické evoluce, náhlých vyhasnutích sopek, srážkách kontinentů a zkázonosných pádech velkých meteoritů. Žijeme ve věku neokatastrofismu...

Katastrofizmus se původně zrodil v sedmnáctém století jako pokus vtěsnat tušenou složitost geohistorie do těsného rámce vymezeného biblickou chronologií...katastrofisté té vzdálené doby by se určitě cítili mnohem více doma v našich moderních odděleních geologie než jejich následovníci z devatenáctého století vyznávající teorii soustavných pomalých změn - uniformitarianizmus (Davies, 1993,str.115, podtrženo mnou). Navíc mnoho z fosilií označovaných jako přechodné formy (termín mající smysl pouze v rámci modelu evoluce) může být vysvětleno z hlediska kreacionismu (Wise, 1995).



Co nám fosilní nálezy vlastně říkají

Nálezy v horninách svědčí o tom, že neobyčejně složité formy života se objevily náhle a celé nové čeledi začaly existovat náhle bez jakýchkoli zjevných předchůdců. Fosilní nálezy hovoří pro to, že život nikdy nepřekračuje hranice čeledí či "druhů", ačkoli v těchto hranicích známe široké spektrum odchylek. Paleontologický výzkum přišel na to, že první netopýři byli velmi podobní netopýrům moderním, a první ptáci včetně Archaeopteryxe měli dokonale vytvořené peří jakož i většinu dalších ptačích rysů. Dokonce i raný hmyz byl velmi dobře vyvinut - podle více než čtvrt milionu známých příkladů, jež se uchovaly v jantaru, mnoho z nich velmi dokonale do nejmenších štětinek na těle (Fischman, 1995). Totéž platí pro všechna zvířata.

Francouzský biolog Lecomte du Nouy usoudil před půlstoletím, že se zdá, že každá skupina, řád či čeleď se zrodila náhle a sotvakdy nalézáme přijatelné kandidáty na spojovací články mezi moderní a starou čeledí (1947, str.79). Roku 1929 poznamenal dr.Austin Clark, že nebyly nalezeny žádné spojovací články mezi hlavními skupinami zvířat, a že "každá vývojová linie má jisté mezery, jež nejsou zaviněny nedostatkem nálezů". Téhož roku prohlásil Funk o Clarkových závěrech toto:

Místo evoluce procesem postupného vývoje...věří (dr.Clark), že k ní došlo sérií skoků z jedné hlavní formy života ke druhé. "Pokud se týká hlavních skupin zvířat", říká, "zdá se, že kreacionisté mají více pravdy. Neexistují nejmenší důkazy, že kterákoli z hlavních skupin vyšla z kterékoli jiné. Každá z nich je zvláštním komplexem zvířat příbuzných spíše jen mezi sebou a vypadajících proto jako zvláštní a nazávislé stvoření." Podle přesvědčení dr.Clarka "se člověk objevil v éře pliocénu...náhle a v podstatě stejný jako je dnes. Nemáme nejmenší důkaz jeho existence před touto dobou..." Dr.Clark tvrdí, že spojovací články neexistují. "Spojovací články", říká, "jsou špatné interpretace". (Funk, 1929, str.7).

A taková je do značné míry situace i dnes, o třičtvrtě století později (Lubenow, 1992). Evolucionisté nyní často vysvětlují toto relativně náhlé objevení se základních skupin zvířat jako výsledek megamutací čili přerušované rovnováhy. Mnoho evolucionistů též přiznává, že je "úžasné", že jejich teorie mohla přivést na svět člověka:

...naplňuje nás to též novým druhem úžasu (též mrazením v důsledku nepravděpodobnosti této události) z faktu, že se člověk vůbec vyvinul. Přiblížili jsme se k tomu (dejte palec jen o milimetr dále od svého ukazováčku) mnohotisíckrát, k vymazání v molochu dějin - vymazání a náhradě jiným citlivým způsobem. Přehrajte pásek milionkrát od Burgessova začátku, a pochybuji, že něco jako Homo sapiens by se kdy opět vyvinulo. Je to vskutku zázračný život! (Gould, 1989, str.289, podtrženo dodatečně).



Spousta těžkostí s hodnocením fosilních důkazů

Mezi mnohé problémy s interpretací fosilních nálezů patří umět správně poznat mladá a dospívající zvířata od jedinců dospělých. Není neobvyklé určit dospívajícího jedince jako nový druh, protože dospívající zvířata se mohou významně lišit od zvířat dospělých. Tato skutečnost paleontology plete a ztěžuje jim "určování nových druhů z nedokonalých a špatně čitelných fosilních nálezů" (Seachrist, 1996, str. 1056). Seachrist cituje případ nového druhu lemura, jenž se ukázal "být druhem starým s dříve nepoznaným vývojem struktury" (str.1056).

Mandibula byla z lemura druhu Mesopropithecus, o němž se soudí, že vyhynul před zhruba 2 000 lety. Spodní čelist byla však morfologicky odlišná od čelisti dospělého Mesopropitheka, jež je nejen delší, ale i hlubší a má jiné proporce. Místo tvrzení o novém druhu usoudila badatelka Laurie Godfreyová, že našla čelist mladého Mesopropitheka. Naštěstí existovalo mnoho jasných příkladů této fosilie, v důsledku čehož mohli vědci spolehlivě určit, že čelist nepatřila novému druhu, ale nedospělému jedinci druhu dobře známého.

U mnoha zvířat není však vždy tak snadné rozeznat mládě od dospělého jedince, a tento problém zavinil v průběhu bádání již mnohý zmatek v klasifikaci fosilií. Jedna z matoucích skutečností je, že mláďata vyvíjejí svůj trvalý chrup ve velmi raném věku, což ztěžuje úsudky. Tento příklad ilustruje potíže v usuzování o evoluci jen na základě fosilií, zejména proto, že prakticky jedinými částmi těla, jež se uchovávají fosilizované, jsou fragmenty kostí a zuby.

Proto je nasnadě (jak připouští Lewin a autority, jež cituje), že "prakticky všechny naše teorie o počátcích člověka byly vybudovány relativně nezávisle na fosilních datech" a jsou "...budovány bez fosilií a v některých případech i navzdory fosiliím" (1987, str.43). Už roku 1929 usoudil smithsonovský biolog dr.Austin Clark, že všechny existující "chybějící spojovací články jsou chybnými interpretacemi" (Funk, 1929, str. 27). Od té doby dosažené výsledky paleontologie stále nepodpořily darwinismem předpokládaný pozvolný vývoj, ale

...jistota tak charakteristická pro evolucionistické kruhy od konce 40.let, naprosté přesvědčení nejen o tom, že přírodní výběr v přírodě funguje, nýbrž i o tom, že víme přesně, jak pracuje, vedly paleontology k tomu, že si nechávali své názory pro sebe. Už od dob Darwina (jak nedávno - 1982 - řekl filozof Michael Ruse) hrála paleontologie občas roli enfant terrible, jež vyvolává potíže a kalí vody evoluce. Náš běžný výraz tváře byl však chladně zdvořilý a nabídli jsme hromadné mlčenlivé přijetí historky o pozvolném přizpůsobování se, historky, jež sílila a etablovala se ještě pevněji, když se vlády ujala syntéza. My paleontologové jsme říkali, že dějiny života tuto interpretaci podporují, i když jsme dobře věděli, že tomu tak není (Eldredge, 1985, str.144).

Nesmírnou míru sporů v této oblasti živě dokládá jak vliv předpojatých idejí, tak nedostatek důkazů, jenž dovoluje četné interpretace. Konfliktních a sobeckých zájmů, jež vědci vložili do své práce na tomto poli, je bezpočet. Lewinovými slovy, mnozí vědci jsou posedlí svými myšlenkami jako žárliví milenci, a na toho, kdo nesouhlasí s jejich interpretací, se dívají jako na osobního nepřítele (1987, str. 23). Hádky, debaty a nekonečné hašteření mezi paleontology se brzy stávají neuvěřitelně otravnými a kontroverze únavnými. Jeden badatel dokonce na základě molekulární evoluce usoudil:

Šimpanzi možná kdysi chodili zpříma, ale ztratili tuto schopnost a vrátili se na stromy, (a)...že lidé se oddělili od šimpanzů před 3,6 - 4 miliony let, mnohem později než před 5 miliony let, jak antropologové většinou soudí. Simon Easteal...z Australské národní univerzity v Canbeře došel ke svým závěrům po provedení široce založené rekalibrace "molekulárních hodin" u řady druhů savců...Pokud má Easteal pravdu, pak je Australopithecus afarensis (pokládaný za raného hominida) možná předkem jak šimpanzů tak člověka. A.afarensis byl dvounožcem, a tak raní šimpanzi museli chodit zpříma. "Neslezli jsme ze stromů, oni vylezli na stromy", říká Easteal. Nejranější fosilie vykazující lidské znaky jsou staré zhruba 4,4 milionu let. Ale pokud má Easteal pravdu, nejsou nakonec tyto "lidské" fosilie lidské. Jeho výsledky též naznačují, že Australopithecus africanus, potomek A.afarensis, nevymřel, jak se většina antropologů domnívá, ale byl předkem šimpanzů. Jiný potomek A.afarensis, Australopithecus robustus (jehož antropologové pokládají též za vymřelého), by mohl být předkem goril. To by též vysvětlovalo, proč neexistují fosilie dávných šimpanzů a goril....Thomas Loy z Univerzity Queensland v Brisbane souhlasí. "Pokud jde o morfologii, molekulární přístup bude přesnější než fosilní doklady", říká. Doufá, že antropologové přehodnotí fosilní nálezy ve světle Eastealovy práce (da Silva, 1997, str.18).

Onen relativně malý počet objevených fosilních čeledí je obvykle velmi poškozen a zkreslen působením času, a tak pokračují nekonečné debaty a rozpory (Lewin, 1987). Je tomu tak dokonce i u relativně dobře zachovaných fosilií jako je Lucy, nejkompletnější údajný fosilní předek člověka, jaký byl dosud objeven. I zde bylo rekonstruováno jen 40 procent kostry. Výsledek shrnuje Jones do konstatování, že se paleontologové stále nemohou dohodnout na tom, odkud moderní lidé pocházejí...Fosilní nálezy jsou tak neúplné, že cynik by mohl uvést, že hlavní poučení z nich vyplývající je to, že evoluce většinou probíhá jinde. Původ člověka byl kladen do Asie, Afriky a dokonce i do celého světa najednou. Humánní fosilie byly zkoumány stejně intenzívně jako kterékoli jiné, ale jsou v nich stále obrovské díry. Dokonce i nejlépe známá naleziště jsou velmi nekompletní. Oblast kolem jezera Turkana ve východní Africe prakticky nemizí z televizní obrazovky. Odhady velikosti populace vzhledem k existujícímu množství potravy naznačují, že tam žilo za její dějiny trvající dvaapůl milionu let snad sedmdesát milionů lidí. Našli jsme však pozůstatky jen asi dvou set z nich, většinou jako malé zlomky. Fosilní nálezy nikdy neposkytnou kompletní historii evoluce člověka, ale mohou nám dát data a místa, jež genetické výzkumy mohou jen naznačovat (1993, str.102).

K důkazu evoluce je třeba ne čtyř či pěti spojovacích článků, ale řady mnoha milionů přechodných typů mezi moderními lidmi a našimi údajnými předky z řad primátů. Ironií osudu se však diskuse otáčejí bez výjimky kolem faktu, zda určitý fosilní objev je lidský nebo opičí, a tak nutí badatele dělit své výsledky do dvou kategorií podle domněnky setrvalosti druhů. Jelikož jsou fosilní důkazy "velmi neúplné" (což znamená, že nepodporují žádný možný scénář darwinismu), existují obrovské rozpory, o nichž se však v učebnicích nedočteme téměř nic. V jedné z recenzí na knihu Tanec mozku od Deana Falka ze Státní univerzity New York v Albany se říkalo:

Odvolávaje se na nový výzkum (většinou autorův), významný paleoantropolog...znovu zkoumá nové i staré domněnky (některé vášnivě obhajované) o našich počátcích a evoluci. Výsledky udivují. U fosilie, jež podnítila pátrání po našich počátcích - oslavovaného hominidního baby Tuang - se ukázalo (při bližším výzkumu profesorem Falkem), že má mozek podobný opicím. Stejně tak u našeho společného předka propagovaného Donaldem Johansonem, u onoho údajného "chybějícího spojovacího článku" jménem Lucy se ukázalo,že nejde ani o matku nás všech a dokonce ani o člena rodu Homo. Souvisí-li vzpřímená chůze s evolucí mozku, jak tvrdí věda, jak můžeme vysvětlit úžasný objev Mary Leakeyové - objev fosilizovaných stop nohou hominidů, již žili před 3,5 miliony let? Ti, kdo šlépěje zanechali, chodili vzpřímeně dlouho předtím, než se mozek člověka začal dramaticky zvětšovat ... za pomoci nových technik při zkoumání rozvětvování mozku u lidí vyzdvihuje autor pozoruhodné rozdíly mezi pohlavími, aby dokázal, že ženské ani mužské mozky nesdílíme s ostatními primáty. Nejde o to, že by lidský mozek vyvinul nové struktury podstatně odlišné od struktur našich dávných či současných příbuzných - jde spíše o celkovou choreografii: tanec mozku, ne jednotlivé kroky, jenž nás definuje. (Z vydavatelovy anotace).

S důkazy, jež máme dnes k dispozici, nemůžeme spolehlivě vystopovat linii spojující moderní lidi s jejich vymřelými předky. Naturalizmus vyžaduje evoluci člověka z nižších primátů, a proto musí být ve fosilních nálezech důkazy pro evoluci - a nelze uvažovat o jiné interpretaci. Problémy interpretace výmluvně ilustruje fakt, že v minulosti "byl rasismus zvláště čistého, intelektuálního druhu stálým tématem americké i britské antropologie"(Lewin, 1987, str.55).

 

Propast v chování mezi zvířaty a lidmi

Evolucionisté nyní všeobecně věří, že všichni lidé pocházejí z jednoho kmene, protože rozdíly mezi nimi jsou jen nevýznamné povrchní rysy jako je barva pleti, variace tváří a rozdílná četnost některých geneticky podmíněných rysů. Chaseho závěr starý půl století tak stále platí:

Příběh o Adamovi a Evě v knize Genesis byl přinejmenším zčásti potvrzen vědou. Jeho hlavní tvrzení je nyní obecně přijímáno jako pravdivé: totiž že existuje jen jedna lidská rodina...se společným původem (1948, str.30).

Nejnovější genetické důkazy svědčí o tom, že moderní lidé jsou geneticky blízce příbuzní a sdílí geny s jedním mužským předkem, nazývaným Adam s chromozomem Y, a že lidé mají velmi mělké genetické kořeny, jež se odvíjejí od jediného předka, jenž žil relativně nedávno (Hammer, 1995). Kromě toho existuje mnoho důkazů pro názor, že lidé upadají, a jsou tudíž dnes méně zdatní a nedokonalejší než v minulosti. Před půlstoletím poznamenal Mackintosh:

Pozůstatky lidí vyzvednuté archeology (téměř jistě lidí předpotopních) nesly známky dlouhověkosti mnohem větší než si dokážeme dnes představit. Nejnápadnějším znakem této dlouhověkosti jsou zuby opotřebované mimořádným způsobem - až do lůžek...Kromě toho existují bohaté důkazy z dávných dob o tom, že kdysi na této naší Zemi existovala rasa úžasně zdatných lidí se skvělými svaly, s mozkovou kapacitou přesahující kapacitu moderního člověka, a majících všechny znaky extrémní dlouhověkosti (Mackintosh, 1946, str.342).

V rozporu s učením evoluce, že lidé se vyvinuli z nějakého primitivního zvířete podobného opicím, neexistuje důkaz o evoluci lidské řeči od chrochtání a mručení k naší současné složité komunikační soustavě:

...starší formy dnes známých jazyků byly daleko obtížnější než jejich moderní potomci; a jazyky primitivních a barbarských národů se často učíme tíže a jsou složitější než latina, řečtina či sanskrt...zdá se, že člověk nezačal s jednoduchou řečí (jež by se postupně komplikovala) , nýbrž že si spíše osvojil kdesi v nezaznamenané minulosti úděsně spletitou řeč a postupně ji zjednodušoval až k moderním formám (Hunt, 1948, str. 63).

Mezi oněmi nesčetnými druhy života nižšího než lidé existuje málo důkazů o mentálních schopnostech jiných než "instinkt". Neexistuje žádný důkaz o pozvolné evoluci myšlení, inteligence či svědomí, jež by překlenula ohromné mentální propasti existující mezi lidmi a nejinteligentnějším zvířetem. Instinkt, který projevují nižší zvířata, vykazuje někdy moudrost větší než je moudrost typická pro lidské chování. Tato moudrost není však vědomě pěstovaná, nýbrž rigidně uzavřená ve velmi úzkých mezích, a postrádá schopnost uvažování, jež by zvířeti umožnila zvládat nové či unikátní zátěžové situace.

Lidstvo intelektuálně pokročilo jedině díky své mozkové kapacitě a nahromaděným znalostem posbíraným předchozími generacemi, zatímco zvířata zůstanou vždy na mentální úrovni svých předků. Jedině lidé vědí, že jednoho dne asi zemřou, a jedině oni mají představu o Nejvyšším Stvořiteli, jež jim byla zjevena. Jedině lidé někdy pocítí potřebu vzývat vyšší moc, aby je vedla a pomáhala jim. Evoluční teorie (jak pravil Darlington) "osvobodila myslící lidi z moci pověry, jedné z nejsilnějších, jež kdy lidstvo zotročily" (1959, str.60).

Tuhle "pověru", víru v Boha jako Stvořitele, nyní ve vědeckých kruzích do značné míry nahradila jiná, jež postrádá většinu hlavních důkazů či užívá důkazy vymyšlené. To, co se nazývá evoluční naturalizmus, vzalo mnohým schopnost objektivního myšlení a donutilo je založit svou víru na rozmarech času, náhody, přirozeného výběru a náhodných mutací jako stvořitelů všeho života. Vidíme tak pouze vymírání, ztrátu způsobu života v harmonii s druhým termodynamickým zákonem, ne stvoření života:

Při změně prostředí se druh spíše odstěhuje či vymře než by postupoval takový druh transformace, jenž by mu umožnil ve změněném prostředí přežít (Eldredge, 1982, str.75).

 

Závěry

Termín "druhu" v Genezi se nevztahuje na biologické druhy, nýbrž je spíše srovnatelný s moderním termínem čeleď (rodina) jako jsou rodiny koček, psů či rodina lidská (Mehlert, 1995). Široká variabilita uvnitř každého "druhu" dovoluje vypěstovat mnoho ras a biologických druhů z jednoho páru původně stvořených "druhů", a mnohé variety v mezích "druhu" či rodiny jsou schopny dalšího rozmnožování (křížení). Dosud se však nepodařilo překročit hranice "druhu" Geneze, a jedince různých "druhů" či rodin nemůžeme "křížit" a získat jejich potomky. Šlechtitelské úsilí vytvořilo mnoho typů "nových" zvířat, ale ještě nedosáhlo toho, aby stvořilo jasný spojovací článek k jinému "druhu". Ani dosud nevznikla zvířata, jež by byla jasně kdesi mezi domácí kočkou a obojživelníkem, nebo dokonce kočkou a slepicí.

Ačkoli o některých vymřelých zvířatech jako Archaeopteryx se tvrdilo, že jsou evolučními spojovacími články, další výzkum ukázal, že tyto údajné spojovací články jsou přinejlepším neobvyklá zvířata a ne jasně přechodné formy. Užíváme-li termín "spojovací články", máme na mysli jasné mosty mezi základními rodinami ("druhy") jako jsou psi a kočky (nebo hmyz a ptáci) - za hranicemi ohromné variability, jež existuje uvnitř rodin zvířat. Jsoucí paleontologické důkazy jsou útržkovité a otevřené četným interpretacím. Ve své zprávě o velkém novém objevu poznamenal Lemonick: "Vyhraje tento objev nad těmi několika, kdo si stále myslí, že dinosauři a ptáci jsou jen vzdáleně příbuzní? Patrně ne. Paleontologie se velmi podobá politice: ovládají ji vášně, a je snadné činit velmi rozdílné závěry z téhož souboru faktů" (1996, str.62).

Dnes většina evolucionistů opustila čistý darwinizmus právě tak, jako již dříve museli ustoupit od teorií dědění získaných vlastností, samoplození, a čistého výběru pomocí mutací. Současné teorie se tedy pokoušejí užívat k objasnění evoluce megamutace či náhlé velké změny. Při bližším zkoumání se však ani tyto teorie neosvědčují. Pokoušet se vysvětlit stvoření bez stvořitele se ukázalo být marnou snahou. Ačkoli jsme se během svého bádání mnohému naučili, končila často tato cesta ve slepé uličce. Přesný obraz reality by přinesl daleko více úspěchů v rozšíření lidského pochopení našeho světa, ale většina vědců díky svému světovému názoru odmítá stvořitele a priori (Bergman, 1996). Uznávají, že hodinky vyžadují člověka-hodináře, ale odmítají nutnou následující úvahu o tom, že člověk-hodinář také potřebuje někoho, kdo jej stvořil.

Lecomte du Nouy usoudil před půlstoletím, že důvodem, proč evolucionisté zavrhují kreacionizmus, je fakt, že víra v Boha-Stvořitele se stala ve vědě kacířstvím. Evolucionisté často odmítají zvážit důkazy pro stvoření, ačkoli evoluce je nedokázaná a nedokazatelná a věří se jí pouze proto, že jediná alternativa, speciální stvoření, je považována vědeckou elitou za něco, co ve vědě nemá co dělat. Watson to vystihl, když před téměř 70 lety řekl: "Sama evoluce je přijímána zoology ne proto, že by ji kdy pozorovali nebo...že by ji bylo možno logicky koherentními důkazy dokázat, nýbrž proto, že jediná alternativa, speciální stvoření, je prostě neuvěřitelná". (1929, str.231,233).

 

 

 

 

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one