Nechajte si zasielať novinky priamo do Vašej emailovej schránky. Stačí ak vložíte svoj email a stlačíte "prihlásiť".
1 Jn 3:1 - " Pozrite, akú veľkú lásku nám daroval Otec: voláme sa Božími deťmi a nimi aj sme. Preto nás svet nepozná, že nepoznal jeho."

Email: jnkiraly5@gmail.com
Túžiš poznať Boha bližšie? Hľadáš mladý kolektív ľudí s ktorými by si študoval Písmo Božie a základné témy Biblie, zaujímavosti zo sveta, dôkazy existencie Boha v matematike, fyzike a vede? Pridaj sa k nám a študuj s nami Písmo! Stretávame sa na byte v piatok - nedeľa.
Pre ľudí, ktorí sa chcú zapojiť do evanjelizácie, ale nevedia ako, sme pripravili letáky pre verejnosť, ktoré si môžete stiahnuť a vytlačiť, prípadne šíriť ďalej.
Vyhľadajte si na tejto stránke frázu či slovo, ktoré neviete nájsť.
Vzhľadom k veľkému záujmu návštevníkov a obšírnemu obsahu témat tu nenájdete Apologetiku, Videá, Prednášky, Dokumentárne filmy a iné. Oveľa viac objavte na stránke zmensvojzivot.webgarden.cz.
Navštívte nás!
Objednajte si zdarma a nezáväzne knihu Veľký spor vekov od autorky Ellen Gould Whiteovej. Vyplňte do formulára Vaše kontaktné údaje a my Vám obratom pošleme knihu poštou na Vami uvedenú adresu. Kniha i poštovné sú úplne zadarmo.
Objednajte si zdarma a nezáväzne knihu Veľký spor vekov od autorky Ellen Gould Whiteovej. Vyplňte do formulára Vaše kontaktné údaje a my Vám obratom pošleme knihu poštou na Vami uvedenú adresu. Kniha i poštovné sú úplne zadarmo.
Získajte zadarmo jednu z najrozšírenejších kníh na svete "Veľký spor vekov". Dozviete sa o histórii, súčasnosti a tiež budúcnosti tohto sveta. Viac informácií nájdete TU.

O projekte          Objednať
Aj napriek nespornému historickému dopadu Ježišovho vystúpenia zostáva jeho postava zahalená nejedným tajomstvom. Je spojená s tými najhlbšími túžbami a očakávaniami. Kniha i poštovné sú úplne zadarmo.
Aj napriek nespornému historickému dopadu Ježišovho vystúpenia zostáva jeho postava zahalená nejedným tajomstvom. Je spojená s tými najhlbšími túžbami a očakávaniami. Kniha i poštovné sú úplne zadarmo.
Nikto nemal toľko nasledovateľov, ale aj toľko prenasledovateľov. Viac informácii nájdete TU.

O projekte          Objednať
cross-sunbeam.jpg
Zmena soboty na nedeľu - Sobota v Písme
- V tejto prednáške sa pokusim zhrnúť významné aspekty môjho bádania o zmene dňa odpočinku zo soboty na nedeľu v kresťanstve.
1920x1080_dragons-dragon-fantasy-artwork-hell-HD-Wallpaper.jpg
Bola som v pekle - svedectvo alebo klam? - Pravda o pekle
- Sú tieto zážitky biblické? Čo hovorí Písmo o pekle a večnom treste?
Img175228_Radiolarie_11.jpg
Evolúcia vs stvorenie - Datovanie a pôvod života
- Nič nevieme; my nevieme, ako vznikla prvá molekula, my nevieme nič o tom, ako vznikli prvé proteíny a vôbec, ako vznikla prvá bunka. Všetky zákonitosti, ktoré poznáme z chémie a molekulárnej biológie, vlastne hovoria proti teórii evolúcie.
6a00d83451d95b69e20133f57a49e9970b-pi.jpg
Mária, matka Ježišova a Biblia - Uctievať alebo neuctievať Máriu?
- Mária bola veľmi požehnanou a vzácnou ženou. Čo nám o nej hovorí Písmo v porovnaní s dnešným učením o nej?

Deje sa vo svete niečo zvláštne? Schyľuje sa k niečomu?

Áno, určite ! (649 | 80%)
Áno ! (70 | 9%)
Asi áno ... (35 | 4%)
Nie ! (19 | 2%)
Určite nie ! (16 | 2%)

Má väčší význam tradícia alebo Božie slovo?

Tradícia (21 | 3%)
Božie slovo (702 | 90%)
Neviem (19 | 2%)

Čo Vám v živote najviac chýba?

Viera (162 | 23%)
Odhodlanie (104 | 15%)
Sila (69 | 10%)
Nádej (15 | 2%)
Múdrosť (90 | 13%)
Láska (184 | 26%)
Zmysel života (50 | 7%)
Iné (25 | 4%)

Má Váš život väčší zmysel ak veríte v evolúciu alebo stvorenie?

Ak verím v stvorenie (657 | 84%)
V oboje (34 | 4%)
Ak verím v evolúciu (93 | 12%)

Aké náboženstvo vyznávate?

Ateizmus (158 | 13%)
Univerzalizmus (4 | 0%)
Špiritizmus (7 | 1%)
Šintoizmus (4 | 0%)
Sikhizmus (3 | 0%)
Scientológia (11 | 1%)
Rastafarianizmus (8 | 1%)
Novopohanstvo (26 | 2%)
Kresťanstvo (944 | 78%)
Judaizmus (9 | 1%)
Islam (13 | 1%)
Hinduizmus (5 | 1%)
Budhizmus (11 | 1%)
Zoroastrianizmus (2 | 0%)

Zažili ste v živote niečo, čo je za hranicou vášho chápania?

Ano (597 | 90%)
Nie (65 | 10%)

Existujú iné mimozemské civilizácie?

Áno (296 | 41%)
Asi áno (26 | 4%)
Možno (96 | 13%)
Asi nie (40 | 6%)
Nie (255 | 36%)

Do akej vekovej kategórie spadáte?

do 15 rokov (43 | 7%)
16 - 25 rokov (191 | 28%)
26 - 35 rokov (109 | 16%)
36 - 45 rokov (124 | 18%)
46 - 55 rokov (102 | 15%)
56 - 65 rokov (76 | 11%)
66 a viac rokov (34 | 5%)
Luk 21:28
Keď sa toto začne diať, vzpriam­te sa a po­z­dvih­nite hlavy, pre­tože sa pri­bližuje vaše vy­kúpenie.
Počet klimatických katastrof 1980 – 2011
Počet klimatických katastrof 1980 – 2011
Priemerná globálna teplota 1860 – 2000
Priemerná globálna teplota 1860 – 2000
Počet distribuovaných Biblií 2009 – 2011
Počet distribuovaných Biblií 2009 – 2011
1900 - 2010

1900 - 2010

Prírodné katastrofy
Obsah CO2 2007 – 2010
Obsah CO2 2007 – 2010
Teplota 1850 – 2010
Teplota 1850 – 2010
Zemetrasenie o sile Magnitudy 6 a viac
Zemetrasenie o sile Magnitudy 6 a viac
Tornáda v USA 1950 – 2011
Tornáda v USA 1950 – 2011
TOPlist

Stránka založená 18.6.2010

Dr. Jerry Bergman
Přeloženo z CRSQ, December 1998, článek na str. 134: The Transitional Form Problem. Přeložil M.T.

Naturalističtí evolucionisté často tvrdí, že nejpevnější důkazy jejich teorie poskytuje paleontologie. Došlo-li skutečně k evoluci od neživé hmoty k člověku, vyžaduje jejich teorie mnoho miliard spojovacích článků - forem života od moderních lidí k chemickým substancím, jež kdysi existovaly v jakési primitivní "polévce" (v oceánu či loužích) a z nichž , jak se tvrdí, se před více než 3,5 miliardami let zrodil život. Z uvedeného dále vyplývá, že tyto nesčetné miliardy přechodných forem života by měly tvořit důležitou součást nalézaných fosilií. A evoluční teorie vyžaduje i další milióny přechodných forem mezi lidmi a našimi primitivními předky podobnými lidoopům, o nichž předpokládá, že před dávnými věky existovali. Vědci se kloní k názoru, že fosilie relativně "jednoduchých" forem života by měly být ve "starších"vrstvách hornin, a takzvané "vyšší" formy života by se měly nalézat ve vrstvách "novějších". Proto se předpokládalo, že s ukládáním nových vrstev nám fosilie v nich obsažené poskytnou jasný obraz vzestupného vývoje života od relativně jednoduchých ke složitým formám. K velkému zklamání evolucionistů situace fosilií zachovaných v horninách takto nevypadá.

 

Úvod

Problém přechodných forem je pro evolucionisty "problémem číslo jedna" (Wise , 1995). Mluví-li evolucionisté o "chybějících článcích", naznačují tím, že chybí jen několik článků v tom, co tvoří relativně kompletní řetězec spojující chemické předchůdce života (jež existovaly zhruba před 3,5 miliardami let) s lidmi. Standen poznamenal před téměř 50 lety, že termín "chybějící článek" je zavádějící, protože implikuje, že chybí pouze jeden článek, a že je přesnější konstatovat, že chybí tolik článků řetězce, až není vůbec jasné, zda kdy takový řetězec existoval (Standen, 1950, str.106, podtrženo mnou). Toto tvrzení kreacionisté mnohokrát doložili a obhájili (viz např. Rodabaugh, 1976; Moore, 1976).

Od té doby se situace nezměnila; vědci stále ještě nenašli ani jediný nesporný spojovací článek, jenž by jasně spojoval kterékoli dvě ze stovek hlavních čeledí fauny či flóry. Nebyli ani schopni důvěryhodným způsobem osvětlit počátek života - počátek svého hypotetického řetězce evoluce (Shapiro, 1986). První článek tohoto řetězce - jenž je vlastně největší mezerou -stále chybí (Behe, 1996, str. 154-156)!

 

Hledání nejranějšího života

Evoluce nemá ani ověřený počátek; teorií je velmi mnoho, ale dosud nebylo prokázáno, z čeho vlastně teoretický evoluční vývoj vzešel. Za starých časů se mělo za to, že odpovědí na otázku počátku života je spontánní rozvoj života z neživé hmoty: Aristotelés učil, že " jednoduchá zvířata"- červi, blechy,myši a dokonce i psi - se rodí "spontánně" z vlhké "Matky Země".

V roce 1668 dokázal Redi, že larvy ("červi") se objevují v mase jen tehdy, když do něho nakladly mouchy svá vajíčka. Když mikroskop dokázal 1683 existenci bakterií, domnívalo se mnoho vědců, že tyhle "jednoduché" mikrorganismy zahájily "spontánně" evoluci z neživé hmoty. Pasteurovy výzkumy však brzy tuto teorii vyvrátily, a mikrobiologie od té doby přesvědčivě prokázala enormní složitost těchto dokonalých tvorečků.

Ve druhé polovině devatenáctého století přestali téměř všichni biologové věřit ve spontánní vznik jakékoli formy života (Bergman,1993a). Potíže s abiogenezí jsou tak velké, že někteří evolucionisté začali dokonce seriózně uvažovat o teorii, že život na Zemi snad přešel z hvězdného prachu, že jej přenesly meteory, komety či dokonce kosmické lodi (Bergman, 1993b)! Tyto úvahy však problém vzniku života neřeší, nýbrž pouze jej přesouvají jinam.

Darwin jednou připustil, že všechny pozemské organizmy, jež kdy žily, pocházejí z nějaké primitivní formy,již přivedl na svět "Tvůrce" (1859,str.306). Ale připustit možnost jednoho či několika stvoření znamená otevřít dveře možnosti tisíců stvoření! Stvořil-li Bůh jeden typ zvířete, mohl stejně dobře stvořit dva či mnoho tisíc. Žádná z dnešních hypotéz neposkytuje přijatelné vysvětlení pro vznik života či naturalistické evoluce abiogenezí. Problémy s abiogenezí jsou tak závažné, že většina evolucionistů se dnes tomuto tématu vyhýbá.

A připustíme-li již jedinou buňku jako východisko evoluce, jak se z této buňky stali lidé? Jakékoli nové vysvětlení, jež se objevilo, bylo nakonec zavrženo s tím, jak se vyvíjelo naše poznání. Před více než stoletím tvrdil francouzský evolucionista Lamarck, že tvorové získávají jisté vlastnosti vzájemnou interakcí s prostředím a tyto vlastnosti pak dědí jejich potomci. Toto potomstvo pak tyto rysy dále rozvíjí a nakonec po dlouhých časech pomalých změn dojde ke vzniku nového druhu. Lamarckova teorie je mylná, protože získané vlastnosti se nedědí. Do roku 1920 se mnozí biologové domnívali, že některé vlastnosti, jež rostliny i zvířata získaly z prostředí, v němž žily, se předávají potomkům. Moderní genetický výzkum tento názor vyvrátil.

Darwin registroval všude okolo sebe boj o existenci a činil z tohoto faktu nesprávný závěr, že obyčejně přežívají jedině užitečné odchylky, zatímco méně zdatní jedinci hynou. I když se zdá, že tohle platí pro některé situace a některé vlastnosti, jde o nepřípustné zjednodušování a nadměrnou generalizaci. V globálním pohledu na věc se zdá, že náhoda a štěstí pomáhají některým druhům přežívat daleko spíše než dobré geny (Raup, 1991).

Nejzávažnější námitkou proti teorii přirozeného výběru je, že tento výběr nemůže určitý rys (vlastnost) vytvořit; vybírá pouze z vlastností již existujících. Výběr z vlastností ve zvířecí rase již přítomných je jedna věc; vývin zcela nového orgánu je něco zcela jiného. Výběr, ať už přirozený či umělý, nemá sílu vytvořit novou strukturu či organizmus. Může pouze změnit četnost určitého rysu v populaci. Slavný francouzský vědec Hugo de Vries již dávno poznamenal, že ačkoli přirozený výběr snad vysvětluje přežití nejzdatnějšího, nemůže vysvětlit fakt, jak se zde tento nejzdatnější ocitl (1910, str. 185). De Vries měl za to, že příčinou "příchodu nejzdatnějšího" jsou mutace, kopírovací chyby, jež jsou odpovědné za více než 4000 lidských chorob. Dnes víme, že mezera mezi proměnlivými rysy a kopírovacími chybami je obrovská, a stále více vědců ji považuje za nepřeklenutelnou (Spetner, 1997).

 

Éra kambria

Nejbohatším nalezištěm fosilií jsou vrstvy hornin označované geology jako "éra kambria", o níž se v současnosti soudí, že začala asi před 570 milióny let na počátku éry paleozoika. Právě v těchto vrstvách se v hojném počtu exemplářů poprvé náhle objevuje život, jehož pozůstatky zde nalézáme v obrovské rozmanitosti reprezentující všechny kmeny. Kambrická exploze je "biologickou hádankou, jež darwinisty ohromuje", protože žádný z tvorů zde nalézaných nesvědčí o věkovitém postupném vývoji z jednoduché protoplazmy (Chien, 1997, str.1).

Tvrzení, že život se bujně rozvíjel více než miliardu let před nástupem kambrických vrstev (jak to vyžaduje evoluční teorie), je rovněž založeno na několika málo krajně sporných příkladech fosilních nálezů. Podle Johnsona (1991,str.54):

"Největším problémem, jejž staví před darwinizmus fosilní nálezy, je "kambrická exploze". ... V horninách tohoto období se objevují téměř všechny kmeny živočichů beze stopy po svých evolučních předcích, jak je vyžadují darwinisté."

V prekambrických vrstvách hornin (vrstvách ležících bezprostředně pod vrstvami obsahujícími obrovské množství rozmanitých fosilií) chybí důkazy o nesčetných miliónech fosilií, jež jsou třeba, aby vznikla rozmanitá škála života nalézaná v éře kambria. Došlo-li k makroevoluci, stadium vývoje reprezentované kambrickými zvířaty a rostlinami vyžaduje nesčetné formy vyspělého života před kambriem.

Rovněž odhadovaných 100 000 různých lidských proteinů (bílkovin) a multimilióny různých rostlinných a zvířecích bílkovin a dalších organických složek užívaných pro život vyžaduje mnoho miliard přechodných forem. Důkazy o nich též zcela chybí ve fosilních nálezech a v moderních zvířatech. Jedná se přitom o propast dokonce větší než u obvykle zachovávaných fosilních pevných částí organizmů (viz například Avancini, Walden a Robertson, 1996). Ještě jsem neslyšel ani o jediném nesporném příkladu, ačkoli o některých se již letmo mluvilo. Rozsáhlé studie údajných starých buněk včetně DNA nalezené ve hmyzu a jiných živých organizmech uzavřených v jantaru a jiných konzervantech zjistily, že tyto organizmy jsou téměř identické s organizmy vyskytujícími se dnes (Schopf, 1993).

Naturalizmus vyžaduje nesmírně dlouhá časová údobí k vývoji neživé hmoty v hypotetickou částečku životaschopné pre-protoplazmy, jež je třeba k odstartování řetězce života. Ještě více času je pak třeba k vývoji od oné pre-protoplazmy k nesmírné rozmanitosti vysoce organizovaných komplexních forem života nalézaných v hojném počtu v horninách kambria. Darwinizmus tvrdí, že život vznikl před zhruba více než třemi miliardami let, ale obvykle se má za to, že bohaté fosilní nálezy pocházejí teprve z doby před necelými 600 milióny let. Téměř celá historie života tedy ve fosilních nálezech chybí, a důkazy pro nejkritičtější dvě miliardy let rané evoluce jsou řídké a krajně problematické. Propast mezi neživotem a nejjednodušší buňkou ilustruje bakterie známá jako prokaryontní mykoplazma, jež:

"se skládá ze zhruba 40000 bílkovinných molekul asi 600 různých druhů a je tak složitá, že je prostě zázrakem, že buňky vůbec existují... i ta nejjednodušší ze živých buněk je daleko zázračnější než jakýkoli předmět zhotovený lidskou rukou (Alberts, 1992, str.XII).

Mnoho velmi komplexních zvířat se objevuje ve fosilních nálezech velmi záhy a mnoha "jednoduchým" zvířatům se dobře daří i dnes. Fosilie kyanobakterií pokládané za nejranější známé organizmy jsou strukturálně i biochemicky velmi podobné bakteriím žijícím dnes. Ale tvrdí se o nich, že žily na Zemi téměř hned po jejím vzniku (Schopf, 1993). Jejich stáří je odhadováno na 3,5 miliardy let - a přesto jsou tyto nejranější známé formy života neuvěřitelně komplexní. A co víc, ve velmi raných etapách pozemských dějin existovaly pozoruhodně rozrůzněné typy zvířat - dosud bylo nalezeno celých 11 různých druhů (Pendick, 1993). Otázka, již si klade Corliss, zní:

Proč po takové rychlé diverzifikaci zůstaly tyto mikroorganizmy v podstatě nezměněné po příštích 465 miliónů let? Taková stagnace, běžná v biologii, je udivující...(1993, str.2).

 

O mnoha fosiliích se kdysi tvrdilo, že jsou to přechodné formy

Ve své horečné snaze dokázat evoluci vědci často obhajovali hypotézy, jež se ukázaly jako nesprávné. Po dlouhá léta byl jedním z nejslavnějších spojovacích článků evoluce člověka takzvaný "člověk jávský", vědecky nazývaný Pithecanthropus erectus, což znamená "vzpřímeně chodící opočlověk". Roku 1891 objevil Dubois několik fragmentů lebky a nějaké zuby v říčním štěrku podél břehů řeky Solo na Jávě. Později nalezl o 50 stop dále stehenní kost.

Ačkoli z okolností nálezů a jiných skutečností vyplývalo, že fosilní fragmenty pocházejí od různých zvířat, Dubois na nich vybudoval svou teorii o tvoru jménem člověk jávský. Po léta se pak o něm mluvilo jako o Pithecanthropus erectus, avšak většina odborníků později potvrdila, že fragment lebky a stehenní kost nepatřily témuž jedinci (Lewin, 1987, str.23). Lebka pocházela z člověka podobného neandertálcům a stehenní kost patřila člověku rasy kavkazské. Fosilní nálezy v mnoha jiných případech jsou tak problematické, že je obtížné činit z nich jakékoli spolehlivé závěry.

Jedním ze známějších nezdarů s fosiliemi je piltdownský podvod, jehož se účastnil Charles Dawson, starožitnický solicitor (advokát s nižší pravomocí) a amatérský geolog. Tvrdil, že si všiml kousků hnědého pazourku, když dělníci dolovali štěrk na opravu silnice blízko Sussexu, Anglie, u vesnice Piltdown. Dawson měl za to, že pazourek svědčí o tom, že naleziště by mohlo obsahovat fosilie hominidů, a tak řekl dělníkům, aby mu dali zprávu, najdou-li nějaké kosti.

Později Dawson potvrdil, že muži skutečně našli nějaké "staré kosti", a za čtyři roky, 18.prosince 1912, představil světu to, co se neblaze proslavilo jako piltdownský člověk. Materiál sestával z úlomků lebky, čelistní kosti a jediného zubu. Mozková kapacita piltdownského člověka byla nejprve odhadnuta asi jako v polovině mezi lidskou a lidoopí, ale později detailnější výzkum prokázal, že objem mozku je ve skutečnosti 1400 krychlových centimetrů, přibližně tolik jako mozku moderních obyvatel Piltdownu. Lebka tvora nazvaného později na Dawsonovu počest Eoanthropus dawsoni byla složena z úlomků pocházejících z éry pleistocénu, zhruba někdy v poslední době ledové.

Mnoho vědců - a většina světa - bylo nálezem nadšeno. Cítili, že mají poprvé empirický důkaz lidské evoluce. Tento tvor překlenoval propast mezi námi a nižšími primáty a nebyl ani opicí ani člověkem, nýbrž spojovacím článkem mezi lidoopy a člověkem. Stal se základem pro úvahy o takzvaných "chybějících spojovacích článcích", jež byly od té doby objevovány. Blízký Dawsonův spolupracovník, Sir Arthur Smith Woodward, jenž byl tenkrát vedoucím geologického oddělení Britského muzea, byl nálezem rovněž velmi nadšen.

S podporou tohoto prominentního vědce bylo snadné přesvědčit mnohé experty, že byl učiněn cenný a unikátní nález. Římskokatolický kněz Pierre Teilhard de Chardin pomáhal Dawsonovi s vykopávkami, aby zvýšil důvěryhodnost celého podniku. Tento kněz - jezuita, jenž tehdy učil v semináři v Hastingsu, brzy objevil další část tohoto "spojovacího článku", tentokrát špičák (zub). S církví na své straně a v očekávání dalších objevů neměl Dawson tehdy vážnější odpůrce. Renomé piltdownského člověka se rychle šířilo světem; repliky slavné lebky zhotovené podle originálu (jenž byl pokládán za nesmírně cenný a uložen v Britském muzeu) si našly cestu do mnoha muzeí a na vysoké školy.

Některým kreacionistům a kritickým vědcům se však lebka nezdála. Čelist příliš připomínala čelist lidoopa a samotná lebka se příliš podobala lebce anglosaského člověka. Mnoho dalších vědců docházelo časem k názoru, že ony dva komponenty nepatří k sobě.

Nakonec se stalo, že roku 1949 si přečetl britský geolog Kenneth Oakley (jenž měl zřejmě též pochybnosti o piltdownském nálezu) vědeckou práci Francouze Carnota z roku 1892. Carnot v ní dokazoval, že obsah fluoru v kosti většinou s věkem stoupá. Zjištěním obsahu fluoru můžeme tedy stanovit přibližné stáří kosti, jež kdysi žila. S tímto novým poznatkem se dr.Oakley rozhodl přezkoumat slavnou piltdownskou lebku. Obsah fluoru zjištěný Oakleyem ukázal, že piltdownský člověk si ze všech zúčastněných pěkně vystřelil. Podle této techniky byl totiž starý zhruba 10000 let a ne 500 000, jak se původně tvrdilo. Tento objev vážně zpochybnil piltdownský nález, což nakonec vedlo k odhalení celého podvodu (Gee, 1996).

Dnes víme, že lebka patřila modernímu člověku, a čelist a zub nedávno zemřelému šimpanzi (Spencer, 1990). Tyto závěry publikoval roku 1953 v bulletinu Britského muzea dr.Oakley a dva vědečtí spolupracovníci v článku nazvaném "Řešení piltdownského problému". Práce konstatovala, že špičák byl upilován, aby vypadal primitivněji a byl obarven a impregnován zrnky písku, aby se "imitovala" fosilizace. Uvědomíme-li si toto pozadí, vystihuje zpráva napsaná 1948 velmi dobře tendenci dosahovat ohromujících závěrů z malého množství dat:

...piltdownský člověk, dlouho považovaný za jednoho z nejstarších předků člověka, je pouhým antropologickým nemluvnětem, starým méně než 10 000 let, prozradil dr.K.P.Oakley z Britského muzea Britské asociaci pro vědecký pokrok...Ač byly dříve považovány za 100 000 až 500 000 let staré, analýza obsahu fluoru u čelisti a lebky prokázala, že pocházejí s určitostí z poslední meziledové doby. Fosilní zvířecí kosti známého geologického stáří (z pleistocénu či doby ledové) vykopané blízko lidských kostí v Piltdownu, Anglie, obsahovaly totéž množství fluoru načerpané z podzemní vody v lokalitě ("Starý Piltdown", 1949, str.185).

Vědecký svět byl ohromen piltdownským odhalením, protože u jednoho z důležitých důkazů evoluce se ukázalo, že jde o podvod. Jedinou zbývající otázkou bylo: kdo je pachatelem? Podezření padlo nejprve na objevitele, Charlese Dawsona, ale bylo obtížné prošetřit jeho podíl na celé věci, neboť tehdy byl už 37 let mrtvý.Obviňován byl též otec de Chardin dobře známý svým náboženstvím evoluce a svým bádáním o domnělém evolučním původu člověka. Většina badatelů v okamžiku odhalení soudila, že renomovaní paleontologové a archeologové původně zúčastnění v piltdownských výzkumech byli buď pachatelé či oběti pečlivě naplánovaného podvodu.

Od té doby se vynořila řada dalších možností, ale žádná z nich přesvědčivě neprokázala pachatele. Nejnovějším podezřelým je Martin A.C.Hinton, kurátor zoologie v Britském muzeu počátkem 20.století. Bylo zjištěno, že trup, jenž mu byl svěřen ke konzervaci, obsahoval kosti a zuby uměle obarvené způsobem velmi podobným, jakým byly obarveny pozůstatky v piltdownském podvodu (Gee,1996, str.261-262). Tohle a další důkazy způsobily, že někteří vědci zabývající se piltdownským podvodem usoudili, že důkazy "o Hintonovi jako jediném pachateli podvodu jsou nyní jasné" (Gee, 1996, str.262). Pro jiné vědce je však případ stále zahalen tajemstvím, jde o nevyřešený podvod.

 

Další příklady reklasifikace kvůli prohlubujícím se znalostem

I mnoho dalších fosilií ztratilo svůj lesk. Fosilie člověka heidelbergského (některými nazývaná Mauerova mandibula) je nyní klasifikována jako archaický Homo sapiens a je považována za součást jedné z ras moderních lidí (Fix, 1984). Její čelist se podobá čelisti moderních Eskymáků. Dříve považovali evolucionisté za jasný spojovací článek též soubor fosilií z Číny nazývaný Sinanthropus (běžně označovaný za člověka pekingského), ale původní kosti "nesmírné ceny" mezitím záhadně zmizely a vše, co máme, jsou neumělé odlitky. Fix (1984, str.XII) tvrdí, že status těchto fosilií objevených dr. Davidsonem Blackem jako dokladu o předcích člověka je "vysoce sporný" (1984, str.XII).

Dryopithecus (řecky drys strom, pithekos opice) je nyní považován za vymřelého lidoopa Evropy, Afriky a Asie z období pozdního miocénu a raného pleiocénu. Jiná fosilie, Ramapithecus, primát podobný Kenyapithekovi původně objevený v Siwalik Hills v severozápadní Indii, je též patrně vymřelým lidoopem (Johanson a Edey, 1981; Johanson a Shreeve, 1989). Člověk neandertálský je další rasa dlouho považovaná za jistý druh spojovacího článku - nyní se však má za to, že šlo pouze o jednu z variant současného člověka. Není už tedy považován za evolučního předka lidí, ale pouze za jinou "rasu", jež byla buď vyhlazena jinými lidmi ve válce či dlouhotrvajících bojích nebo jež se sňatky smísila před dávnými věky s jinými Evropany.

Mnozí vědci došli též k názoru, že ani většina dalších takzvaných opolidí (jako Australopithecus a pitekantropové) nejsou předkové člověka a jedná se o vymřelé primáty bez vazby na člověka. Mnoho kostí vymřelých primátů našla rodina Leakeyových a jiní; o některých z nich se vedou spory jako o údajných důkazech takzvaného chybějícího spojovacího článku. O významu jednoho souboru kostí, slavných kostech "Lucy" podobných šimpanzi (Australopithecus afarensis), objevených před několika lety, se stále debatuje. Celý soubor zřejmě pozůstává z částí několika druhů zvířat. Tyto fosilní zbytky vymřelého druhu nazývané Homo habilis (latinsky "člověk obratný") byly objeveny v Olduvajské rokli v Tanganice roku 1964.

Evolucionisté doufali, že výzkum nejnovějších fosilií Homo habilis, druhu, jenž žil v Africe "před skoro dvěma miliony let", konečně "vyřeší spor o to, zda je tato lidská fosilie starší než Telanthropus", avšak polemika zůstává ostrá jako vždy. Moderní klasifikace opolidí je stále extrémně kontroverzní, i mezi experty (Fix, 1984). A hlavním důvodem, proč existuje na evoluci tolik názorů, jsou vposledku zřejmě různé filozofické přístupy. Různí vědci nyní studují několik dalších fosilií raných hominidů, ale v paleontologických kruzích se šušká, že zmatek se asi spíše nejprve ještě zvětší, než se situace (pokud vůbec) vyjasní (Beardsley, 1995, str.37).

 

Nové nálezy fosilií vytvářejí další problémy

Miliony nově objevených fosilií neměly za následek zaplnění chybějících spojovacích článků, nýbrž znamenaly potřebu stále více těchto spojení, aby se překlenuly propasti mezi existujícím životem a řadou nově nalézaných druhů zvířat. Pokud porovnáme pouze kostry podle jejich vnějšího vzhledu, od primitivních chordat (strunatců) po lidi, může se nám zdát, že fosilních mezer je málo; tisíce a tisíce nepřeklenutelných propastí však vždy nalezneme tam, kde pečlivě studujeme celé zvíře. Každý nový objev znamená komplikovanější genealogický strom a nové fosilie zpravidla tvoří nové větve místo toho, aby spojovaly existující skupiny. Strom evoluce stále více připomíná dlouhou řadu izolovaných větví (jak nalézáme stále další nové skupiny, jež je třeba ke stromu připojit). Laické veřejnosti to tak většinou prezentováno není - populárněvědecké časopisy a televizní programy často užívají velkou dávku umělecké licence k tomu, aby se dospělo k přijatelnému stromu evoluce. Rensberger konstatuje:

Podstatná část umělcových koncepcí je bohužel založena spíše na představách než na důkazech... těch několik umělců -expertů na přírodopis začíná s fosilními kostmi hominida a pracuje dále... Většina rekonstrukce je však dílem představivosti. Kosti neříkají nic o masitých částech nosu, rtů či uší. Umělci musí vytvořit cosi mezi opicí a člověkem, čím starší je podle zadání zobrazovaný tvor, tím podobnějšího opici jej udělají... barva pleti a ochlupení jsou záležitostí čisté spekulace. Přístup k této práci jako k pouhému fantazírování vede často k omylům (1981, str.41).

John Gurche, expert na faciální anatomii primátů a umělec (Johanson, Gurche a Ferorelli, 1996, str.109) připustil dokonce v souvislosti se svou prací na Australopithecus afarensis pro časopis National Geographic, "Chtěl jsem dostat do této opičí tváře lidskou duši, naznačit něco o tom, kam směřoval."

Evoluční naturalismus musí nicméně přisuzovat bývalým opicím příbuznost s lidmi (či, jak je to často vysvětlováno, lidé a "opice" mají společného předka) a tato víra vyžaduje stovky příbuzenských spojení. Je však těžké činit pevné závěry z fosilních nálezů omezených na zub či stehenní kost nalezené na jednom místě a fragment lebky nalezený jinde, kdy se musí předpokládat, že vše patřilo jednomu zvířeti či jednomu druhu zvířat a z čehož jsou konstruovány hypotetické přechodné formy.

Tento problém je jedním z důvodů, proč paleoantropolog Everett Olson řekl, že "se mu fosilní nálezy nejeví jako plnoprávný zdroj dat" (Lewin, 1980, str.883). I když skutečně došlo k údajné evoluci, přírodní výběr nemůže vysvětlit, proč se tak stalo. Mnohé opičí rysy jsou daleko výhodnější pro přežití než příslušný rys lidský včetně opičích delších nadobočních valů (jež poskytují lepší ochranu) a funkčnější masivní čelisti.

S existujícími roztroušenými, fragmentárními a kontroverzními důkazy je téměř nemožné zjistit něco určitého o většině vymřelých tvorů. Lewin (1987) přesvědčivě argumentuje, že určit, které "hominidní" fosilie jsou přechodnými formami mezi lidmi a jejich údajnými předky z řad primátů je nesmírně obtížné. Došlo-li však k makroevoluci, očekávali bychom, že najdeme statisíce nesporných fosilních přechodných forem. Výzkum evoluce člověka stále více podporuje závěr, že ona spousta údajných přechodných fosilií, jež máme k dispozici, jsou buď jasně lidské fosilie (jako neandertálci) či jde o vymřelé nebo moderní primáty. Prakticky všechny existující fosilie se docela pohodlně vejdou do těchto dvou jasných kategorií (Lubenow, 1992). A pro ty fosilie, jež se nehodí do žádné z nich, je typické, že jsou předmětem neustálých sporů.

Příkladem sporů současných jsou "čtyři dobře zachované kosti nohy" objevené v jeskyni blízko Johannesburgu, jež (jak poznamenal Beardsley - 1995, str.36), opět rozdmychaly "dávný spor". Zdá se, že rekonstruovaná noha odhadovaného stáří 3,5 milionu let nazývaná "Littlefoot" patřila šimpanzi a, jak se autor domnívá, pomáhala pravděpodobně svému majiteli při šplhání po stromech. V literatuře jsou popsány i jiné kosti nohy z oné doby, ale exempláře Littlefootu jsou zvláštní, protože do sebe přesně zapadají. Randall L.Susman, specialista na chování a fungování živých opic na Státní univerzitě New York ve Stony Brooku namítá, že "kdyby nebyli lezli po stromech, nebyli by měli kosti tomu přizpůsobené" (Beardsley, 1995, str.36). Susman má za to, že australopitekové z oné doby chodili po zemi a jen občas vylezli na strom, přičemž se přidržovali kmenů zakřivenými prsty.

Donald C.Johanson, Institut počátků člověka v Berkeley, CA, má pochybnosti o tom, zda tyto dobře zachované fosilní kosti nohou jsou tak staré, jak se jejich nálezci domnívají. Objevitelé těchto kostí byli nuceni spoléhat se na podrobná srovnání dalších kostí nalezených v jeskyni s kostmi z jiných míst Afriky, aby odhadli jejich stáří. Johanson kromě toho "není zrovna přesvědčen, že existují spolehlivé důkazy o odstávajícím palci".Na druhé straně Johanson říká, že "vcelku souhlasí s názorem, že tihle tvorové čas od času šplhali po stromech" (Beardsley, 1995, str.36).Podobné spory existují prakticky ve všech oblastech paleontologie.

 

 

 

 

 

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one