Nechajte si zasielať novinky priamo do Vašej emailovej schránky. Stačí ak vložíte svoj email a stlačíte "prihlásiť".
1 Jn 3:1 - " Pozrite, akú veľkú lásku nám daroval Otec: voláme sa Božími deťmi a nimi aj sme. Preto nás svet nepozná, že nepoznal jeho."

Email: jnkiraly5@gmail.com
Túžiš poznať Boha bližšie? Hľadáš mladý kolektív ľudí s ktorými by si študoval Písmo Božie a základné témy Biblie, zaujímavosti zo sveta, dôkazy existencie Boha v matematike, fyzike a vede? Pridaj sa k nám a študuj s nami Písmo! Stretávame sa na byte v piatok - nedeľa.
Pre ľudí, ktorí sa chcú zapojiť do evanjelizácie, ale nevedia ako, sme pripravili letáky pre verejnosť, ktoré si môžete stiahnuť a vytlačiť, prípadne šíriť ďalej.
Vyhľadajte si na tejto stránke frázu či slovo, ktoré neviete nájsť.
Vzhľadom k veľkému záujmu návštevníkov a obšírnemu obsahu témat tu nenájdete Apologetiku, Videá, Prednášky, Dokumentárne filmy a iné. Oveľa viac objavte na stránke zmensvojzivot.webgarden.cz.
Navštívte nás!
Objednajte si zdarma a nezáväzne knihu Veľký spor vekov od autorky Ellen Gould Whiteovej. Vyplňte do formulára Vaše kontaktné údaje a my Vám obratom pošleme knihu poštou na Vami uvedenú adresu. Kniha i poštovné sú úplne zadarmo.
Objednajte si zdarma a nezáväzne knihu Veľký spor vekov od autorky Ellen Gould Whiteovej. Vyplňte do formulára Vaše kontaktné údaje a my Vám obratom pošleme knihu poštou na Vami uvedenú adresu. Kniha i poštovné sú úplne zadarmo.
Získajte zadarmo jednu z najrozšírenejších kníh na svete "Veľký spor vekov". Dozviete sa o histórii, súčasnosti a tiež budúcnosti tohto sveta. Viac informácií nájdete TU.

O projekte          Objednať
cross-sunbeam.jpg
Zmena soboty na nedeľu - Sobota v Písme
- V tejto prednáške sa pokusim zhrnúť významné aspekty môjho bádania o zmene dňa odpočinku zo soboty na nedeľu v kresťanstve.
1920x1080_dragons-dragon-fantasy-artwork-hell-HD-Wallpaper.jpg
Bola som v pekle - svedectvo alebo klam? - Pravda o pekle
- Sú tieto zážitky biblické? Čo hovorí Písmo o pekle a večnom treste?
Img175228_Radiolarie_11.jpg
Evolúcia vs stvorenie - Datovanie a pôvod života
- Nič nevieme; my nevieme, ako vznikla prvá molekula, my nevieme nič o tom, ako vznikli prvé proteíny a vôbec, ako vznikla prvá bunka. Všetky zákonitosti, ktoré poznáme z chémie a molekulárnej biológie, vlastne hovoria proti teórii evolúcie.
6a00d83451d95b69e20133f57a49e9970b-pi.jpg
Mária, matka Ježišova a Biblia - Uctievať alebo neuctievať Máriu?
- Mária bola veľmi požehnanou a vzácnou ženou. Čo nám o nej hovorí Písmo v porovnaní s dnešným učením o nej?

Deje sa vo svete niečo zvláštne? Schyľuje sa k niečomu?

Áno, určite ! (632 | 80%)
Áno ! (69 | 9%)
Asi áno ... (33 | 4%)
Nie ! (19 | 2%)
Určite nie ! (15 | 2%)

Má väčší význam tradícia alebo Božie slovo?

Tradícia (20 | 3%)
Božie slovo (684 | 90%)
Neviem (19 | 2%)

Čo Vám v živote najviac chýba?

Viera (160 | 23%)
Odhodlanie (102 | 15%)
Sila (68 | 10%)
Nádej (15 | 2%)
Múdrosť (87 | 13%)
Láska (177 | 26%)
Zmysel života (47 | 7%)
Iné (25 | 4%)

Má Váš život väčší zmysel ak veríte v evolúciu alebo stvorenie?

Ak verím v stvorenie (642 | 84%)
V oboje (32 | 4%)
Ak verím v evolúciu (92 | 12%)

Aké náboženstvo vyznávate?

Ateizmus (155 | 13%)
Univerzalizmus (4 | 0%)
Špiritizmus (6 | 1%)
Šintoizmus (4 | 0%)
Sikhizmus (3 | 0%)
Scientológia (9 | 1%)
Rastafarianizmus (7 | 1%)
Novopohanstvo (26 | 2%)
Kresťanstvo (921 | 79%)
Judaizmus (9 | 1%)
Islam (13 | 1%)
Hinduizmus (4 | 0%)
Budhizmus (10 | 1%)
Zoroastrianizmus (2 | 0%)

Zažili ste v živote niečo, čo je za hranicou vášho chápania?

Ano (585 | 90%)
Nie (62 | 10%)

Existujú iné mimozemské civilizácie?

Áno (294 | 42%)
Asi áno (24 | 3%)
Možno (93 | 13%)
Asi nie (40 | 6%)
Nie (248 | 36%)

Do akej vekovej kategórie spadáte?

do 15 rokov (43 | 6%)
16 - 25 rokov (188 | 29%)
26 - 35 rokov (104 | 16%)
36 - 45 rokov (122 | 18%)
46 - 55 rokov (96 | 15%)
56 - 65 rokov (71 | 11%)
66 a viac rokov (33 | 5%)
Luk 21:28
Keď sa toto začne diať, vzpriam­te sa a po­z­dvih­nite hlavy, pre­tože sa pri­bližuje vaše vy­kúpenie.
Počet klimatických katastrof 1980 – 2011
Počet klimatických katastrof 1980 – 2011
Priemerná globálna teplota 1860 – 2000
Priemerná globálna teplota 1860 – 2000
Počet distribuovaných Biblií 2009 – 2011
Počet distribuovaných Biblií 2009 – 2011
1900 - 2010

1900 - 2010

Prírodné katastrofy
Obsah CO2 2007 – 2010
Obsah CO2 2007 – 2010
Teplota 1850 – 2010
Teplota 1850 – 2010
Zemetrasenie o sile Magnitudy 6 a viac
Zemetrasenie o sile Magnitudy 6 a viac
Tornáda v USA 1950 – 2011
Tornáda v USA 1950 – 2011
TOPlist

Stránka založená 18.6.2010

Skúsenosti ľudí

Nepotřebuji ruce a nohy, potřebuji Boha

maxresdefault.jpg
Když se setkáte s Nickem Vujicicem, uvidíte usměvavého mladého muže, který hýří humorem a optimismem. Nemáte pocit, že by mu něco scházelo; naopak, ze svého postižení udělal přednost, která mu otevírá dveře a umožňuje mu dotknout se lidských srdcí.
 
Nick se narodil v roce 1982 jako první ze tří dětí v srbské rodině žijící v australském Melbourne. Jeho otec Boris byl pastorem a matka Daška zdravotní sestrou. Kvůli vzácné genetické chorobě se narodil bez končetin (tetraamélie), jen s malými nožičkami, na levé má dva prsty. Byl jedním z prvních postižených dětí, které byly v Austráílii integrovány do státních škol. Stal se obětí posměchu a šikany. Nakonec vystudoval vysokou školu a dnes žije v Kalifornii, odkud vede svou firmu "Attitude Is Altitude". Tolik na úvod, více už se dozvíte z rozhovoru...


Jak váš příběh začal?
 
Jedenáct měsíců před mým narozením moji rodiče založili sbor. Když jsem se rodil, tatínek byl u maminčiny hlavy, a když viděl moje ramínko, totálně zbledl a doufal, že mě maminka nevidí, protože si myslel, že mi chybí pravá ruka. Pak musel odejít z místnosti, a když se setkal s lékařem, tak se zeptal: "Můj syn... on nemá pravou ruku?" Lékař odpověděl: "Nemá ruce ani nohy." Otec málem omdlel, nemohl tomu uvěřit. Celý sbor v neděli truchlil: "Proč Bůh dovolil, aby se pastorův syn narodil takto?"
Maminka mě nejdřív vůbec nechtěla chovat ani kojit, prvních několik měsíců se cítila velmi nepříjemně. Dlouho trvalo, než dokázala Bohu důvěřovat, že neudělal chybu a že nezapomněl na ně ani na mě.

 
Jaké jste měl dětství?
 
Jako dítě jsem byl prvním australským postiženým dítětem, které bylo integrováno do běžného školního systému. Úřady mi přidělily učitele, který obstarával mé fyzické potřeby - stříhání papíru, lepení, krmení, chození na záchod atd. V dětství jsem byl závislý na spoustě lidí, ale svou jinakost jsem si neuvědomoval, dokud jsem nepřišel do školy a ostatní se mi nezačali posmívat. Brečel jsem a ptal se: Kde je Bůh?
Ptal jsem se rodičů, proč jsem se narodil bez končetin, a oni mi odpovídali, že to ví jen Bůh.
Tak jsem se ptal Boha. Ale on se mnou nemluvil a já jsem začínal být zmatený. V neděli jsem slýchal, jak můj otec káže, že Bůh má všechny lidi rád a zpíval jsem písničku, že "Ježíš má rád malé děti", ale v pondělí jsem se díval na ostatní děti a modlil jsem se: "Když mě máš rád stejně jako je, proč jsi mi dal míň než jim?" Chtěl jsem víc, ale nepřišlo to. Říkal jsem: "Bože, vím, že jsem hříšník a že nebudu mít v srdci pokoj, dokud tam nebudeš ty, ale já tě tam nechci pustit, dokud mi neodpovíš, proč jsi mi nedal to, co mají všichni ostatní. Dokud mi neodpovíš, nebudu ti sloužit."
 
nick3
 
Jak se váš vnitřní konflikt vyvíjel?

Od osmi do dvanácti let to pro mě bylo hodně těžké. Uvědomil jsem si, že se už možná budu pořád jen trápit a že budu neustále někomu na obtíž. Myslel jsem si, že nikdy nebudu mít žádnou práci. Že se nikdy neožením (kdo by si chtěl vzít muže, který není schopen ani pochovat děti, když pláčou?). Asi nejhorší byl strach ze samoty. Nikdo mi nedokázal pomoct. Měl jsem všechno, co jsem potřeboval, byl jsem doma obklopený láskou, ale přesto jsem byl smutný, protože jsem neměl naději.
Když mi bylo osm, řekl jsem mamince, že se chci zabít, a když mi bylo deset, pokusil jsem se utopit ve vaně. Už jsem nechtěl být rodičům břemenem. Třikrát jsem se obrátil obličejem do vody. Když jsem to udělal poprvé, měl jsem pocit, že dělám chytrou věc. Když mou bolest nemůžou ukončit moji rodiče ani Bůh, ukončím ji sám. Ale když jsem to udělal potřetí, došlo mi, že by moji rodiče měli ještě větší bolest a pocit viny, než když budu naživu. Takže jsem se rozhodl, že tu zůstanu.

 
Kdy nastal ve vašem životě zlom?
 
Velkou zásluhu mají moji rodiče. Vždycky mě bezpodmínečně milovali. Ve škole jsem si mohl "užít" za celý den spoustu posměchu, ale věděl jsem, že doma mě očekává láska. Ale co mě opravdu změnilo? Maminka mi jednou ukázala v novinách článek o jednom postiženém člověku. Pomohlo mi to, abych si uvědomil, že nejsem na světě jediný, kdo prožívá bolest. Rozhodl jsem se, že budu vděčný za to, co mám, místo toho, abych byl naštvaný kvůli tomu, co nemám. Maminka mi říkala: "Nicku, vím, že si tě Pán Bůh použije, i když nevím, jak a kdy." A ta semínka začala v mém srdci klíčit.
V témže roce jsem si při fotbale vymkl svoji nožičku. Dobře víte, jak moc používáte ruce a nohy - a tolik já potřebuji svoji nohu. Tři týdny jsem musel ležet v posteli. Cítil jsem se jako invalida (úsměv). Nikdy předtím jsem nebyl za svoji nožičku tak vděčný jako tehdy. To byl první bod zlomu.

 
Čím se ten proces završil?
 
Posledním krokem bylo, když jsem vydal svůj život Bohu. V patnácti jsem četl devátou kapitolu Jana - o tom, jak Ježíš uzdravil člověka od narození slepého. Když se lidé ptali, proč se tak narodil, Ježíš odpověděl: "Aby se na něm zjevily Boží skutky." Řekl jsem Bohu: "Nevím, proč jsem tady, ale nevěřím, že jsi na mě zapomněl. Měl jsi plán pro slepce, máš ho i pro mě." Vím, že mi pomohl. Nezměnil okolnosti, v nichž žiji, ale změnil moje srdce. Cítil jsem, že mi odpověděl na moji otázku. Tou odpovědí bylo: "Důvěřuješ mi?" A když na tuto otázku odpovíte "ano", na ničem jiném už nezáleží.
 
 
Můžete lépe popsat, čemu věříte?

Ježíš za mě zaplatil cenu, kterou byla smrt. Den po dni mě mění. Sám jsem nedokázal ani přestat sprostě mluvit. Prosil jsem ho, aby mi pomohl, a on mě změnil. Nepotřebuji pornografii, nepotřebuji se opíjet, nezáleží mi na tom, co si o mě myslí svět. Vím, že Bůh mě miluje. Pokud své štěstí vložíte do dočasných věcí, vaše štěstí bude jen dočasné. Dobrá zpráva je, že i ty nejhorší chvíle vašeho života může Bůh použít k dobrému.

 
Jak se váš život dále vyvíjel?
 
Říkává se, že nikdy nevíte, co je za rohem. Ještě na základní škole jsem se stal předsedou školy, na střední škole jsem byl místopředsedou. Šel jsem na vysokou a získal jsem dva tituly v oborech účetnictví a finanční plánování. Když mi bylo devatenáct, začal jsem investovat do realit, ve dvaadvaceti do akcií. Naučil jsem se psát nohou, na normální počítačové klávesnici dokážu psát rychlostí 43 úhozů za minutu, taky jsem dřív rád kreslil. A taky jsem plaval a líbí se mi ježdění na surfovém prkně. Rád zkouším nové věci. Dnes žiji v Kalifornii a jsem ředitelem dvou společností - firmy a neziskovky.

 
Jak jste se stal profesionálním řečníkem?

Když mi bylo devatenáct, mluvil jsem ke třem stům teenagerů. Měl jsem na to sedm minut. Přemlouvali mě k tomu tři měsíce. Neměl jsem pocit, že jim mám co říct. Ale šel jsem tam, mluvil jsem - a během tří minut polovina děvčat začala plakat. Jedna holka uprostřed sálu hlasitě vzlykala a nemohla přestat. Pak zvedla ruku: "Moc se omlouvám, ale mohla bych jít za tebou a obejmout tě?" Před všemi ostatními šla dopředu a plakala mi na rameni. Pak mi řekla: "Jsem za tebe tolik vděčná! Nikdy mi nikdo neřekl, že mě má rád a že jsem krásná taková, jaká jsem."
Byl jsem v šoku, protože mně vždycky říkali, že jsem milovaný. Strašně mě to nadchlo. Můj otec byl v té době účetním a přál si, abych jím byl taky. Nebo popřípadě obchodníkem s akciemi nebo s realitami. Ale nikdy mi nikdo neřekl, že je možné být řečníkem. Ale já jsem najednou věděl: Tohle je mnohem lepší než všechny peníze světa. Jel jsem domů a volal jsem: "Mami, tati, už vím, čím chci být!" Táta odpověděl: "Dobře. Dodělej školu." K získání diplomu mi chyběl rok a půl. Ano, věděl jsem, že musím dostudovat. Ale představte si tu situaci: Byl jsem na zemi v kuchyni, maminka myla nádobí a já jsem říkal: "Už vím, čím chci být!" A ona: "A čím?" "Řečníkem!" Otočila se ke mně, složila si ruce na prsou a zeptala se: "A o čem budeš mluvit?" "Nevím!" "A kdo tě bude chtít poslouchat?" "Já nevím!" "To tam budeš chodit sám?" "Ne..." "A kdo bude chodit s tebou?" "Nevím!" "Budou ti za to platit?" "Nevím..." "Jak se o tobě lidé dozvědí?" "Já nevím!" Ale hluboko v srdci jsem věděl, že je to můj sen, že to je Boží plán pro můj život. Věděl jsem to. Když objevíte, co je vaším životním posláním, tak taky najdete odvahu to zkusit. Ale když to nezkusíte, nikdy se nedozvíte, jaké by to bylo.
 
nick4
 
Takže jste to začal zkoušet?
 
Ano. Obvolal jsem všechny školy v našem městě a okolí. V 52 ústavech mě odmítli. Když se mi podařilo dohodnout přednášku v 53., zjistil jsem, že je dvě a půl hodiny cesty autem daleko. Zaplatil jsem bratrovi, aby mě tam odvezl. Když jsme tam přijeli, zeptal jsem se, jak dlouho mám mluvit. "Pět minut." Byl jsem naštvaný a můj bratr stěží zadržoval smích. Doufal jsem tedy, že je to aspoň velká škola: "A kolik tu máte dětí?" "Deset..."
Mohl jsem se na to vykašlat a jet domů, ale šlo o pět minut, tak jsem to udělal. Přesto jsem byl vděčný, že jsem aspoň dostal příležitost, i když jsem na téhle zakázce prodělal. Brácha pak doma rodičům tvrdil, že jsem té škole zaplatil, aby mě nechali pět minut mluvit k deseti studentům (smích).
Další den mi ale zazvonil telefon: "Dobrý den, jsme ze školy ve vašem městě. Slyšeli jsme, že jste měl včera opravdu dobrou přdnášku. Za jakých podmínek byste byl ochoten přijít k nám?" Od té doby jsem dostal již 30 tisíc pozvání a každý týden dostávám dalších 200.

 
Navštívil jste již desítky zemí. Máte na některé místo zvláště intenzivní vzpomínky?
 
V Indii jsem mluvil před statisícovým publikem. Mohl bych vám vyprávět, jaké to je, osvobozovat sexuálním otrokyně nebo mluvit před pěti prezidenty. Ale nikdy nezapomenu na svou návštěvu Libérie. V některých rozvojových zemích lidé věří, že když se dítě narodí s nějakým postižením, znamená to, že je prokleté. Pokud nějaká žena porodí postižené dítě, tak se s ní její muž rozvede. Dokonce stačí, pokud miminku chybí ucho nebo má vyrážku, a vyženou ji z vesnice, vezmou jí to dítě a zaživa je pohřbí, protože věří, že jinak se bude kletba šířit. Kdo jim má říct pravdu, když ne my? Tak jsme tam jeli. Setkal jsem se s prezidentem, moje vystoupení vysílal rozhlas, poslouchaly to dva miliony lidí. Mluvil jsem před 15 tisíci lidí, když na pódium přišla žena, která nesla dítě. A všichni si říkali: Jak to, že to dítě nebylo zabito? Já jsem to dítě políbil, modlil jsem se za ně a modlil jsem se za to město. A pokud je mi známo, od té doby už tam žádné dítě nezabili.
 
 
Co je váš životní cíl?
 
Pomoci lidem najít bohatství života. V době počátku finanční krize v roce 2008 jsem mluvil před 3500 bankéři v Singapuru. Pak za mnou přišel jeden miliardář, kterému patřily tři banky a který během tří dnů přišel o 45% svých investic, a plakal a plakal a nemohl přestat. Pak jsem se ho zeptal, co se stalo. Řekl mi: "Přišel jsem o spoustu peněz, ale to je mi jedno." "Dobře, tak v čem je problém?" Odpověděl: "Jde o mou dcerušku. Je jí čtrnáct a nedokáže se podívat do zrcadla a vidět, že je krásná."
Ten bohatý člověk byl chudý. A já říkám, že chudí lidé můžou být bohatí - když mají ve svém nitru pokoj, lásku a radost a jsou si vědomi své hodnoty. Někteří svobodní lidé si myslí, že nebudou šťastní, dokud se neožení nebo nevdají. Těm odpovídám: "Děláte si legraci? Promluvte si s někým, kdo žije v manželství!" Pokud nejste šťastní svobodní, nebudete šťastní ani ženatí či vdané. Mým cílem je zasáhnout celý svět. Myslíte si, že jsem blázen? Radši zemřu ve snaze využít veškerý svůj potenciál, než abych se nikdy nedozvěděl, jaký potenciál vlastně mám. Mnoho lidí tápe, nevědí, co je jejich životním cílem, zdá se jim, že jejich život nemá smysl. Ale pokud jste na světě kvůli tomu, abyste pro někoho byli tím, kdo ho miluje, i kdyby to bylo jen pro jediného člověka, žijete vznešený život!
 
 
Vaše přednášky jsou velmi žádané. Předpokládám ale, že se najdou i lidé, kteří vám vytknou, že jste si ze svého postižení udělal kšeft.
 
(smích) To je zajímavá otázka. Já jsem ze svých peněz dal spoustu peněz na sirotčince. Statisíce dolarů. Mám čtrnáct zaměstnanců a kancelář v Kalifornii, a to stojí peníze. Ano, právě mi vychází kniha a vydělávám tím peníze, ale kdyby šlo jen o peníze, mohl jsem být už před pěti lety mnohem bohatší, než jsem teď. Vím, že peníze nejsou nic. Jsem tady, ze třiceti tisíc pozvání jsem si vybral tohle, a chci být dobrým správcem toho, co jsem dostal. Peníze jsou součástí života a já jsem štědrý člověk. Že vydělávám na tomhle (podívá se na sebe)? Když ti lidé uslyší, o čem mluvím, tak na podobné nápady zapomenou. Víte, proč jsem šťastný? Protože bych to, co dělám, dělal i zadarmo - a pět let jsem to také  zadarmo dělal. Měl jsem tisíce přednášek v podstatě zdarma. Taková je pravda.

 
Vaše přednášky jsou vyhledávané také ldimi, kteří prožívají něco těžkého. Co jim říkáte?
 
Nikdy nepředstírám, že rozumím bolesti někoho jiného. Mnoha dospívajícím jsem řekl: Pokud se vaši rodiče doma hádají, věřím, že zažíváte horší bolest, než kdybyste neměli ruce a nohy.
Mnozí z nás se ptají proč. Proč se takové věci lidem stávají? Narodil jsem se bez končetin, ale po mně se narodil můj bratr a sestra, kteří mají ruce a nohy. Žádný lékař nebyl schopen mi vysvětlit, proč jsem se narodil takto. Ale můžeme se rozhodnout být vděční za to, co máme, nebo být naštvaní, že něco nemáme. Nicméně než jsem tohle pochopil, trvalo mi to léta.

 
Co je tedy lékem na tu vnitřní bolest?
 
Svět tvrdí, že jediné, co je potřeba, je pozitivní přístup k věci. To je úplný nesmysl. Zkuste jít do nemocnice a říct nějakému sedmnáctiletému chlapci, který umírá na leukémii, že má mít pozitivní postoj. Sami byste obětovali svou ruku, kdybyste tím mohli zařídit, aby se do vašeho života vrátil někdo, koho jste milovali. Na to, co je v srdci, nelze zapomenout. Pozitivní myšlení není mechanismus na vyrovnání se s problémy. Bolest se nedá ignorovat. Jste-li obklopeni negativními věcmi a nemáte před sebou žádnou perspektivu, nemáte pozitivitu z čeho "vydolovat". Potřebujete naději. Ale právě tehdy nastává příležitost, aby do věcí vstoupil Bůh. Můj úsměv není odrazem pozitivního postoje. Důvodem k němu je Ježíš. Nestačí, když vám někdo řekne: "Všechno bude v pořádku." Ale já říkám: "Bůh vás miluje a bude s vámi. On ví, co vaše srdce unese."

 
nick7

Často mluvíte i k malým dětem. V čem je to jiné?
 
Ze začátku bývají fascinované tím, jak vypadám, a tak používám hodně humoru, abych prolomil ledy, strach či nervozitu. Často jim říkám, že se nemají nikdy vzdávat. Možná jste na youtube viděl video, kde si lehnu a pak zase vstanu (mimochodem nedávno jsme zjistili, že to je naše nejsledovanější video, už má asi 11,5 milionu shlédnutí). Vím, že tím bylo mnoho dětí dotčeno. Taky jim říkávám, aby se druhým neposmívali. Vyprávím jim o svých spolužácích, kteří se mnou kvůli tomu, jak jsem vypadal, nechtěli kamarádit. Přišli tak o dobré přátelství. Ale něco vám povím - ani já jsem nekamarádil s jinými dětmi, které ve škole neměly přátele. I já jsem tak přišel o přátelství s některými z nich. Každý z nás má co nabídnout. Každý z nás může milovat. Říká se, že čas všechno vyléčí, ale to není pravda. Bolest může uzdravit jen dokonalá láska. A na to, abyste mohli někoho milvoat, nepotřebujete ruce ani nohy.

 
Je vám 27 jste svobodný. Plánujete, že se oženíte?
 
V současnosti se soustředím na to, abych svou službu rozšířil po celém světě. Zatím je příliš brzy, abych na toto téma cokoli říkal, Ale důvěřuju Bohu, že ta "pravá" přijde ve správný čas, nedělám si s tím starosti. Dřív jsem se trápil tím, jak budu moci svou budoucí manželku držet za ruku. Nicméně držení za ruku je nesmysl, pokud ji nedokážete chytnout za srdce. Na tom záleží.

 
Nechtěl bych se vás svou otázkou dotknout, ale modlíte se za to, aby vás Pán Bůh uzdravil? Věříte, že pro vás může udělat zázrak?
 
Jestli mi Bůh může dát ruce a nohy? Nepochybně. Věřím v zázraky. Viděl jsem jich spoustu. Viděl jsem slepé, kteří začali vidět, viděl jsem hluché, kteří začali slyšet, viděl jsem lidi s ohnutými zády, jak se narovnali a chodili vzpřímeně. Viděl jsem to na vlastní oči. Sám jsem zažil uzdravení, mám to na videu. Měl jsem nemocnou páteř, měl jsem v ní osteoporózu, z těch kostí se stávala pouhá skořápka. Je to nevratné, nevyléčitelné onemocnění. Ale díry v mé páteři se uzavřely a zaplnily a už pět let je to v pořádku. Lékaři nevědí, jak je to možné. Někteří lidé říkají, že jediné, co potřebuji k uzdravení, je víra. Tomu nevěřím. To je falešná naděje, a tu Bůh nedává. Bůh mi končetiny nedal a nikdo neví, jestli mi je zde na zemi dá. Nechme na něm, ať udělá, co uzná za vhodné. Tenhle život je stejně ničím. Devadesát let je nic. Budu žít miliardy a miliardy let - a ne na zemi, jako je tato, ale na místě, kde nebudou žádné slzy, žádné ztráty, žádná bolest. Uvidím Boha tváří v tvář a budu se radovat. A on mi řekne: "Dobrá práce, věrný služebníku!" To je vše, co chci. Nepotřebuji ruce a nohy, potřebuji Boha.Věřím, že mě Bůh může uzdravit. Mám doma ve skříni pár bot - čistě pro ten případ. Ale pokud se to nestane, tak pro mě má Bůh něco jiného, lepšího. Proto se na něj nezlobím, i když ho vidím, jak uzdraví někoho jiného, a mě ne. Mnohem důležitější jsou radost a pokoj, které mám. To je skutečné bohatství. Jsem ten nejbohatší člověk.

 
Tušíte, jaký může být ten Boží "lepší plán" než uzdravení?
 
Mnohem lepší než mít ruce a nohy je, že můžu jezdit po celém světě a být Božíma rukama a nohama. Pokud můžu říct jedinému člověku, že Ježíš je cesta, pravda a život, a zachránit jeho duši, stojí to za to. Ještě vám řeknu něco jiného: Už se moc těším do nebe. Bude tam Ježíš - a taky jeden malý chlapec. Před čtyřmi lety jsem mluvil v Kalifornii, a když jsem se rozhlédl, nemohl jsem uvěřit svým očím. Viděl jsem chlapečka, který neměl ruce a nohy, jen malou nožičku jako já. Bylo mu tehdy 19 měsíců. Jeho otec ho donesl na pódium a vzájemně jsme se s tím kloučkem lechtali. Smáli jsme se, ale já jsem měl slzy v očích, a chybělo málo, abych se neudržel a rozplakal se na pódiu. Víte proč? V tu chvíli to všechno začalo dávat smysl - i kdyby to bylo jen pro něj. Jeho matka mě objala a řekla: "Jsi zázrak. Jsi náš zázrak. Modlila jsem se, aby nám Pán Bůh dal nějaké znamení, že na mě a mého syna nezapomněl."

 
Můžete prosím lépe vysvětlit, v čem to "všechno začalo dávat smysl"?
 
Když se ten chlapec narodil, lékaři jeho rodičům řekli, že nikdy nebude chodit. Když viděli mě, změnili názor. Když byli Danielovi (tak se jmenuje) dva a půl, viděl video, kde plavu. Začal říkat: "Plavat jako Nick, plavat jako Nick!" - a začal plavat. Jeho rodiče se báli mít další děti. Pak jsme se setkali osobně a o čtyři dni později se Danielovi rodiče setkali s mými. Můj otec objal jeho otce a moje maminka objala jeho maminku. Všichni společně plakali. Víte, jak jsem se při tom cítil? Víte, co cítili moji rodiče? Jestliže jsem se narodil takto, abych mohl mluvit k lidem - a už jich bylo mnoho milionů - a pokud je pravda, čemu věřím, pak žiju vznešený život s mimořádným posláním. Bůh si mě používá po celém světě. V posledních několika měsících jsem viděl (a to je střízlivý odhad) asi 200 tisíc duší, které přijaly Ježíše Krista.

 
Není ale snadné hledat ve věcech Boží záměr, když se modlíte a Bůh vás nevyslýchá...
 
I když nezažijete zázrak, i když se vaše mračna nerozestoupí, můžete pomoci někomu jinému. Mluvil jsem s jednou prostitutkou. Tuhle práci si nevybrala, prodali ji za 700 dolarů, když jí bylo deset. Byla znásilňována a bita tak dlouho, až z ní udělali sexuální otrokyni. Můžete se ptát: Kde je zázrak? Řeknu vám její příběh. Pracovala tři roky. Ve dvanácti otěhotněla. Dítě schovávala pod postel, na níž pracovala. Pak dostala svobodu a mohla odejít. Neměla žádné přátele, žádnou rodinu, žádnou práci, žádné peníze, žádné jídlo. Její dítě umíralo hlady. Tak se vrátila zpátky k tomu jedinému způsobu, jak si uměla vydělat. V patnácti měla druhé dítě; to umřelo. Setkal jsem se s ní, když jí bylo dvacet, bylo to přesně před dvěma a půl lety. Tehdy jsem mluvil k šesti stům prostitutek. Přišla s pláčem: "Právě jsem zjistila, že jsem HIV pozitivní, a vyhodili mě z práce..." Řekla mi: "Víš, Nicku, Bůh se rozhodl, že mě neuzdraví. Ale já vím, že jdu do nebe a že tam je i moje druhé dítě a že stále můžu pomoci i dalším HIV pozitivním ženám, aby šly do nebe také. Vím, že je Bůh se mnou." Pokud tohle není zázrak, pak už nevím, co jiného. Pokud jste nenašel něco, za co stojí za to zemřít, tak jste nenašel nic, pro co stojí za to žít.

Viac o Nickovi môžete vzhliadnuť tu: Skúsenosti ľudí (video) - Nick Vujicic














 
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one